Když se ta svině točí kolem vás.

Čára života je klikatá, někdy až moc. Někdo ji ani nevnímá, není důvod se znepokojovat, zatím.......!

Kdo však měl "tu čest" se s tou proradnou, nevyzpytatelnou a hnusnou nemocí utkat tváří v tvář, vše pochopí.

"Co tady chceš, táhni!" Chce se vám křičet, doslova řvát!

Doslova mi ukradla, bez zeptání a bez kousku soudnosti mé drahé nejbližší, milované a brousí si zuby stále víc. Neukojitelná a zákeřná.

Každým rokem, v těchto dnech, tak procházím fází preventivních kontrol. Co kdyby.

Napětí roste vždy už několik dní předem. A pak to přijde. Dlouhá úzká chodba, pár židlí a houf čekajících, na konečný verdikt. Jsou to minuty napětí, v hlavě šrotují záblesky posledních zpráv odevšad.

"A už to víš, že Majka má raka a Líba přišla dokonce o obě prsa? A Zuzaně zas vzali celý spodek?"

Že tohle bohužel není jen drb, ale skutečnost, vás v ten moment srazí na ten nejnižší schůdek.

Klepete se už předem, při samotném vyšetření a pak...na lavici, kde čekáte na to, až se paní doktorka objeví ve dveřích, visíte ji doslova na rtech, s jakou zprávou k vám přichází.

"Máte to v pořádku, paní Štanclová", vám v tu chvíli zní jako rajská hudba, nejraději byste zulíbali všechny okolo a možná se tváříte až přiblble. Ale "na to sere pes", jak se říká.

Z budovy jsem vylétla zase jako ten mladý ptáček a věřte, nebo ne, jsem si i zpívala!

A proč sakra ne?! Pokaždé, když jdu z nějakého vyšetření se prostě rozplývám a pěkně po zásluze se i odměním. Sebe, i sestru, která o hodně přišla a vím, jak mizerně se cítí. Ta mrcha jí vzala úplně to nejdražší!

Na naši společnou bolest, je nejlepší terapií kytička frézií. Obyčejná, skromná, nádherně vonící, přitom vše říkající.

Pokaždé, když kolem ní procházím, lehce přivoním, připomínám si tu křehkost bytí, děkuji a nesmírně si vážím toho.

Že jsem tu!

A zároveň pohlédnu tam výš a prosím..."Toho zlého už stačilo, prosím přestaň!"

Věnováno sestře Elišce