Když nemůžeš, tak přidej víc!

To se to zpívá a radí. Každopádně se to dobře poslouchá, vejde do hlavy až tak, že to prostě člověk udělá!

Já nevím, jak kdo, ale já čím dál míň snáším odjezdy našich mladých kamkoliv z domu. Asi je to tím stárnutím a mými věčnými předtuchami “co by kdyby“... I tentokrát jsem byla nervní uvnitř, ale navenek, jakoby se nic nedělo. To my, ženský a hlavně babičky, umíme dokonale!

Tak naše mladá rodinka čítající tři děti, měla opět velké pilno s balením, chystáním. Já pokorně posedávala venku na lavičce a občas krotila tu drobotinu, která se samozřejmě nemohla dočkat na cestu za slovenskou babičkou a dědou. Bylo už pozdní odpoledne a dávno měli vyjet.

„Já, Pavlík, jedu daleko“, zvěstoval mi zkratkovitě po svém, a už poněkolikáté, maličký Pavlík. A nezapomněl dodat ...“bude, se, Pavlíkovi stýskat“, což mě sice potěšilo, ale taky spíš rozesmutnilo. A čím jiným zapudit nadcházející smutek z odloučení, než prací! Dobře sis to, Jitko, vymyslela, ale co honem dělat? Vtom se vedle mě ozve mobil a hovor mého syna.

„Ano, dobře, já sice odjíždím, ale mamka bude doma, tak vám balíček předá. Ano, v sedm hodin.“ Syn přitom mrkne směrem ke mně a já souhlasně přitakám, že jsem přece doma a rozumím. Pak mi syn ukázal balík, který mám předat a vše bylo rázem jasné.

A už přesně vím, co budu dělat. Mladí měli plánovaný odjezd kvečeru asi v šest, což bylo asi za hodinu, tak se konečně pustím do těch loňských ořechů. Bože, jak se mi do nich nechtělo! Ale je ideální doba, dělat to venku a pak, využiju aspoň tu dobu čekání na předání balíku. Navíc, když mi syn sdělil, pro koho je. „Víš, mami, už jsi ho tady viděla, to je ten svalovec!“ No jak bych si ho nepamatovala! Takovej udělanej chlapík, něco jako Martin Maxa, svalovec a sympaťák k tomu. No jasně, to mi to loupání ořechů půjde samo. Do sedmi mám co dělat.

A tak jsem si zvolila postup. Ořechy v řádku naskládala, vzala kladívko, buch, buch a pak loupala a loupala. Šlo to velice dobře. Ale asi po hodině už mě to zmáhalo, asi jsem dala příliš velké tempo, tak jsem to chtěla zabalit. Když v tom z rádia synova auta slyším...“když nemůžeš, tak přidej víc“...bože, pomyslela jsem si, tak když už ten Emil Zátopek to nevzdal, přece ani já, duchna Jitka, to nemůžu vzdát! A tak jsem opět rozpřáhla ruce s kladivem a mlátila ořech hlava nehlava. A přitom si uvědomila, že mladí už měli být dávno pryč. Což mi syn náležitě připomenul.

„Mami, ty ještě pořád loupeš ty ořechy? „ No jasně, to už vydržím, než ten borec přijede“, odpovím znaveně. „Ale mami, on přijede až ráno, v sedm hodin, tos mi špatně rozuměla“. Rozuměla, nerozuměla, na tom už nesejde. Ořechů jsem nakřápala skoro dvě kila. Výsledek? Namožená levá ruka (su přece levák) a mozol pod pravým palcem (to ta aktivita). Svalnatec borec přijel přesně v sedm hodin ráno, na což jsem si musela natáhnout budík. Ale když se mě ptal, zdali mě nevzbudil, hrdě jsem o budíku pomlčela. Přece jen jsem docílila toho zátopkovýho hesla, ikdyž se jednalo jen o blbý ořechy!