Když je chuť, jde i fotbal stranou!

Každý muž, si jistě někdy vyzkoušel pořádný adrenalin na zeleném trávníku. Byla jsem u toho zápolení několikrát v životě.

Zelená je tráva, fotbal, to je hra, znělo snad potisící z amplionů a já, coby ještě školačka, fandila tehdy mému švagrovi, zapálenému fotbalistovi.

Mělo to dva důvody. Jednak to fandění a pak, švagr byl zdrojem, zásobárnou úplatků, v podobě čokolády. Protože kdo jiný, než já, byl vhodným kandidátem k hlídání jejich dvou capartů, navíc narozených hned po sobě. Nekonečné hodiny tréninků a zápasů, se musely nějak vykoupit. Výběr pamlsků byl různý, nejvíce však vedly čokolády. Fialová Milka tehdy ještě nefrčela, zato oříšková, mandlová, italská směs, kofily musely být aspoň tři. Když tak na to dnes vzpomínám, byla jsem stejně levná chůva.

Fotbalové nadšení mých synů, zvlášť toho mladšího, jsem si užívala až moc naplno, mateřsky. Jezdili jsme občas na zápasy, ale spíš jsem u toho zápolení trpěla. Kdejaký úraz, nakopnutí, jsem těžko snášela. Ať už se jednalo o kohokoliv, nejen o syny. Nechápala jsem tu nespravedlnost rozhodčích. Proto jsem fandila raději zpovzdálí, abych neměla nakonec zákaz vstupu.

Na čas jsem fotbal vynechala, synové dospěli, a mladší dávno změnil fotbal za maratonové běhání. Fotbálek však u nás na vsi funguje stále a dokonce zde vzniklo družstvo těch úplně nejmladších, někteří jsou ještě školkaři.

A právě zde, já mám svého oblíbence. Když procházím přes hřiště na zahradu, už mě vítá. Vůbec mu nevadí, že na něj spoluhráči civí. Skočí mi kolem krku, mlaskne mi pusu a zase běží trénovat. Jeho čtyři roky a skoro neviditelné kopačky běhají jak o život.

"Teto, dneska hrajem zápas, víš", volal na mě celý udýchaný, ale s patřičnou důležitostí v hlase.

"Já vím, Vojtíšku, budu se dívat a fandit, to si piš", volám zpětně.

A v tom už přijíždí spoluhráči. Všichni tak nějak pár centimetrů nad zemí, ale s velice vážným odhodláním, vyhrát!

A už běží zápas, děti se střídají na lavičkách, po chvíli však vidím Vojtu, jak se šine ke mně, sundává si dres a chystá se oblíct.

"Vojtíku, ty už končíš? Ale fotbal ještě zdaleka neskončil", ptám se celá překvapená.

"Teto, já musím domů, děda má pro mě uvařenej sulcík, už bude určitě čekat", pravil vážně a přitom si chlapsky otíral zpocený čelo.

Nikdo už s Vojtou v tu chvíli nehnul. Dědův sulc a jeho dobroty, byly pro tentokrát přednější a fotbal šel mimo.

Pro tentokrát! Ale kdopak ví, co bude v budoucnu. Třeba se zrovna na našem malém, venkovském hřišťátku, rodí nová hvězda, která už teď, má ve všem jasno.