Kdo se skrýval ve křoví?

Osud si nevymyslíš. A náhody prý neexistují. To tvrdí hodně lidí a já si to myslím taky. Troufám si tvrdit, že mám na to i věk.

Naše rodina byla odjakživa spojena s pejsky. Čertík, Junior, Rexík, Betynka...Krásné vzpomínky, které se nevymažou ani léty. Byli to parťáci, kteří neodmyslitelně patřili k naší rodině a dětem. I rodinka staršího syna byla propojena s jejich Sárou. Tato starostlivá psí pečovatelka věrně stála při nich a poté i třech dětech dlouhých jedenáct let. Před necelým rokem odešla za duhový most. O takových ztrátách se nerado mluví i píše.

Bylo po Vánocích, sníh poletoval kolem oken, typická zimní idylka. Šla jsem zrovna se smetím, foukalo, tak jen tak lehce a hlavně rychle jsem pootevřela dveře, zvedla víko popelnice a šup tam se smetím. Vtom mi u nohou něco proletělo a otíralo se mi o ně.

„Kočko, panebože, co tady děláš, a v tom nečase?“ Kočka ale nedbala mých nářků, měla jasný cíl. Jídlo a pití. Honem jsem běžela sehnat nějakou potravu i vodu a šupla jsem ji ten servis před dveře. Nemusím psát, jak moc byla hladová a to i další dny. A já, dosud „nekočkomilka“ krmila a krmila. Dosud jsem byla opravdu neznalec a o životě a lásce ke kočinám jsem se jen naživo přesvědčila u kolegů blogerů Pražákových.

Mourovatou kočku jsem nekrmila jen já, ale i vedle bydlící syn s rodinou. Jelikož měla dost velké bříško, usoudili jsme, že asi čeká mladý. A když trochu opadl sníh, teprve jsem v křoví před domem zahlédla něco modrého. Až jsem přišla blíž, zjistila jsem kočičí pelech. Tu kočinu nám někdo prostě položil před práh, v zimě, nečase i s ložnicí.

Ten večer se zvedl hrozný vítr, kočičí pelech odlétl bůhvíkam a kočka se klepala u dveří. Nedalo mi, prostě bych nespala, tak jsem ji udělala pelíšek v síni a přiložila k tomu vše potřebné. Deku, jídlo, pití. Další den už na tom byla kočka ještě lépe, to ji přemístil do jejich příbytku syn a dali jí prosté jméno Micka. A následoval maraton veterina-domov a ještě několikrát... Zjistilo se, že je to postarší kočka, která není v očekávání, ale spíš má problémy zdravotní tak velké, že se ani nedoporučuje kastrace. A tak jsme pomalu kočku oplakávali, protože polehávala a byla smutná.

Jenže najednou (asi tím jarem), nebyla k udržení a doslova jančila i tančila přede dveřmi, až se jí podařil útěk. Dva dny a dvě noci byla nezvěstná. Pak k ránu ji doprovodil černobílý elegán až domů. Míca prospala dva dny a nám všem bylo jasné, co bude následovat. Budou křtiny! A to už každým dnem. Proto jsem stále váhala s blogem, čekala jsem na výsledek.

Ale ať bude jakýkoliv, jedno mi je teď už jasné. Tuto kočičí nadílku do křoví poslala určitě SÁRINKA. Nemohla se totiž dívat na to, jak moc se po ní smutní a tak to vyřešila po svém. A udělala správně.

(foto: já)