Jenom jestli vona není švihlá, mamčo.

Před pár lety, jsem procházela naší sámoškou a vybírala zboží. Jak se později ukázalo, nejen očima. "Taky trpíš samomluvou", křikla na mě kamarádka, která tam prodávala. "Já, že mluvím nahlas?" zděsila jsem se.

"Nic si z toho nedělej, já to dělám taky", smířlivě dodala Vlaďka. Od té doby, si dávám pozor. A navíc, vždycky vzpomenu na dobu, asi před čtyřiceti lety.

Probouzely mě často zvuky, které doléhaly otevřeným oknem do ložnice. Takové brblání, ale žádný křik. To naše pilná sousedka, paní Koukalová už cupitala přes dvůr. Její drobná postavička, kmitala sem tam a měla stále naspěch. Celý život, si ji pamatuji s šátkem, uvázaným pod bradou. Snad jen jednou, když jsem k nim nečekaně přišla, si právě pročesávala krásně dlouhé, vlnité vlasy. Tak moc ji to slušelo.

A tato osůbka, si právě cestou za svými povinnostmi předříkávala svůj budoucí program. Slýchávala jsem ji tak, čím dál častěji. "Tak, dědkovi jsem udělala kafe, než půjde posekat tu trávu.... Já zatím hodím něco králíkům, už bych je taky měla připustit, děda musí skočit pro nějakýho samce... Jejda, jejda, to mě dnes bolí nohy, až uvařím, musím skočit za mamkou". Mamko, říkala mé mamince. Nechodila k nám až tak často, byla v neustálém pohybu a na zbytečnosti neměla čas, jak říkávala. U nás, vždycky když přišla, si nikdy nesedla, jen tak postála mezi dveřmi a neustále si utahovala šátek na hlavě. Chodila se poradit, čím nejlépe natřít nohy, a maminka ji občas dala nějakou bylinku, či mast, nebo radu.

Jen vzácně, jsem ji vídávala v parčíku, před domem, kam se pravidelně uvelebovaly další sousedky, s mohutnými zadky, takže už by se tam paní ani nevešla. A ani o to nestála. Před bedlivým orlím zrakem našich sousedek, totiž neunikl nikdo. Zrentgenovaly a probraly živé i neživé. Vždycky jsem si říkala, že tam vydrží diskutovat tak dlouho. A taky jsem se maminky ptávala. "Proč si ta paní Koukalová pořád povídá sama pro sebe?" "To víš, to tak nějak přijde, když už jde člověk do let", odpovídala mi jednoduše. Jen abych to neměla taky, zhrozila jsem se tehdy.

Uběhly dlouhé roky a mně, kafe nechutná nikde jinde tak, jako na lavičce pod břízkama, kde si ráda posedím. Dnes při nákupu v Lídlu, jsem zřejmě zase "žvanila" až tak, že se nějakej dorostenec ptal matky, když mě míjeli. "Mamčo, proč ta ženská mluví nahlas, když jde sama?" Co mu matka odpověděla nevím, jen jsem slyšela smích a větu, která se nedala přeslechnout. "Mamčo, jestli vona není trochu švihlá". A je to tady, bábo, maminka měla tehdy asi pravdu...přijde to, když člověk přichází do let. Ale musím tvrdě oponovat, protože když jsem potom míjela mladou maminu s mimčem v kočárku, a slyšela ji, jak si právě předříkává, co má nakoupit, jsem přesvědčena, že se ten věk nějak posunuje.