Jen si skočím do sprchy a jdu slavit Silvestra!

Nic se nemá plánovat, to tvrdím odjakživa. Protože málokdy vše vyšlo tak, jak jsem si přála. Ale "útěchou" mi bylo, že jsem v tom nebyla sama.

Třeba zrovna jedna moje známá, ta chtěla oslavit Silvestra na chatě. Pozvala si tam i kamarádku, ale jaksi ji nedošlo, že je hodně objemnějších tvarů. Co teď? Po žebříku by ji snad nahoru dostali, ale otvorem do ložničky ani omylem. "Krindapána, tak to jsem nedomyslela", naříkala známá, ale její manžel měl hned řešení. Narychlo uřezal pár prken, otvor zvětšil. Jenže prkna plná hřebíků dal bokem. Za chvíli mu bylo divné, že má nějak horkou ruku. Až pak si všiml, že je to krev, píchl se o hřebík rovnou do žíly. Když se známá vrátila i se svou kamarádkou, už se sám ošetřil. Ruku měl omotanou ručníkem a přelepenou černou izolačkou. Ale hlavní bylo, že se návštěva po oslavě Silvestra do otvoru na spaní bez problémů vešla, jinak hrozilo, že by spala ve skleníku.

*

I my jsme se jednou chystali vyrazit na oslavu Silvestra. Dala jsem za úkol manželovi, aby mezitím, než zavřu obchod, pomlel na mlýnku maso. Zrovna jsem obsluhovala poslední zákazníky, když se prudce otevřely dveře, v nich manžel a zakrváceným ručníkem si přidržoval rozseknutou bradu. "Co se ti proboha stalo?", vyděsila jsem se. Stalo se to úplně jednoduše. Jak mohutně točil klikou mlýnku, ta se ulomila, vymrštila a ostřím sekla muže do brady. Krvácení ustalo, nebylo potřeba lékaře, jak zprvu vypadalo, ale historický, rodinný mlýnek však vzal za své. Doma jsem pak chystala občerstvení pro návštěvu, s níž jsme měli jít na oslavu Silvestra. Ještě postavím vodu na kávu, napadlo mě. Rychlovarné konvice tehdy ještě nebyly, dostala jsem pod stromek takovou tu "pískací". Jenže ouvej, ta moje ne a ne zapískat. V tom spěchu jsem naprosto nepřemýšlela, automaticky oddělala pískací část a přímo nahlédla do konvice, zda už voda vaří. Vařila! A jak! V mžiku jsem měla opařenou špičku nosu a bolestí úpěla po bytě. Z oslavy Silvestra nebylo nic. Manžel si hladil rozseknutou bradu a já chladila rudý nos jak klaun, takhle jsme mezi lidi jít nemohli, leda tak na maškarní ples.

*

"Ještě skáknu do sprchy a běžím do práce, mám nejvyšší čas". Tak přemýšlela další moje známá, která měla plno plánů nachystat ve své hospůdce svým zákazníkům co nejhezčího Silvestra. Spěch v tomto případě vykonal své. Při výstupu z vany uklouzla tak nešťastně, že hrozivému pádu se nedalo zabránit. Když jsem ji pak viděla na vlastní oči, myslela jsem, že mám před sebou postavu Golema. Měla zafačované vše, co se dalo, její úpění bylo srozumitelné, leč nepublikovatelné, z opuchlého obličeje vykukovaly jen dvě nešťastné oči, jako by říkaly: "Kam jsem zas spěchala?"

Takže vážení, není kam spěchat. Užívejte ten závěr roku šťastně, bez pádů a kolizí. Ať vás provází úsměv, dobrá nálada a příští rok, ať je jen pohodový.