Jak jsem sponzorovala kuřáky...

..a nic z toho neměla! No jo, tenkrát se to tak nebralo, i to slovo sponzor nebylo známé. Ale kouřilo se, kouří a kouřit bude, s tím já už nic neudělám!

Ale před léty, jsem byla, co se kouření týká aktivní, ač nedobrovolně.

Jak se taky mohl bránit prvňák, když nad ním byla velká převaha skoro dospěláků! Já a sousedovic Pepík, jsme totiž byli nejmladší z celého baráku "osmadvacítky" a jak známo, ti malí to vždycky odnesou.

A tak jsme museli poslouchat a světe div se, my to dělali docela rádi. Leckdo taky neměl bráchu skoro deváťáka, obletovanýho holkama ze všech stran. Jednak holkama ve škole, a pak jsme si ho považovaly my ségry, byl totiž jedinej, mezi námi šesti.

Nebylo tedy divu, že pro bráchu bych udělala cokoliv. I to nejpotupnější, co si na nás se svým kamarádem vymysleli, aby ukojili svou kuřáckou touhu, ale peníze na cigárka jim zrovna chyběly.

"Ty, a Pepík, dostanete důležitý úkol", prohlásili oba aktéři-kuřáci.

"Kdo nasbírá nejvíc vajglů, dostane pochvalu. Ale aby to nebyly nějaký "dojížďáky", ty neberte. Jen pěkně kvalitní, aby bylo co kouřit !"

A tak jsem spolu s Pepíkem, brázdila naše malé městečko. Já v ruce kyblíček, on starou plechovku a sbírali jsme zbytky cigaret pro naše ostřílené kuřáky.

Nejlepší "úlovky" se nacházely před kinem. Bylo to logický. Lidi většinou pospíchali na poslední chvíli a nedokouřená cigareta jim v tu chvíli překážela. Radostně jsem po ní skočila a už sídlila v mém kyblíku, byla jsem tentokrát rychlejší, než Pepík. To bude pochvala!

Když jsme potom hrdě předávali své úlovky "starším", pochvalně si hvízdli, nic víc. Trochu mě to zklamalo, tak jsem špitla, zda bych mohla s Pepíkem taky ochutnat to zakázané, tajemné kouření.

"Na to zapomeňte, jste už tak dost mrňaví, ještě by jste přestali růst úplně", znalecky zdůvodnili oba aktéři tento zákaz, a s přimhouřenýma očima slastně vyfukovali smradlavý kouř.

Co na tom kouření vidí? To jsem nechápala už vůbec. Smrdí to, i kyblík a mé ruce nehezky páchly a oni se při tom tak usmívají.

Kouření jsem si po čase taky vyzkoušela, taky spíš z frajeřiny, ale záhy mě to přešlo. Když procházím po našem městečku, zvlášť v okolí kina (dnes už bývalého), vždycky si vzpomenu, když vidím "kvalitní" nedopalek a usmívám se.... 

To by jsme s Pepíkem zabodovali! A vůbec by nám nevadilo, že to ani nevyzkoušíme. Co by prťavej človíček neudělal pro pochvalu a hlavně pro bráchu!