Jak jsem lhala a kradla !

Všechno bylo samozřejmě postupně. Nejdřív to lhaní. A že k tomu dalšímu je jen krůček, to potvrzuje i známé přísloví. Kdo lže, ten krade. Ale když touha po dobrodružství, je někdy silnější, než my.

Po dobrých skutcích se sbíráním vajglů pro pány kluky, jsem chtěla zažít ještě něco zajímavějšího, pořádně napínavýho.

V přízemí našeho baráku "osmadvacítky", bydleli nějací Matuškovi. Děti neměli, přesto nás měl pán celkem rád. S jeho paní, to už bylo horší. Měla raději svého Punťu a nám rvalo srdce, když ho cpala různými pamlskami, které jsme ani doma neznali, zvlášť čokoládou.

Byla to celkem svérázná paní, ale ke cti ji patřilo, že nás občas pozvala na televizi a strpěla nás tam. Horda děcek v malé místnosti a před námi na lůžku ležící manželé. I tak se prožívaly první vzácné časy s televizí.

Co jsem paní znala, byla v tzv.invalidním důchodu, za což jsem ji, jako malá, litovala. Prý to bylo s očima, což mně sice trošku mátlo, invalidu jsem si představovala úplně jinak. Paní byla totiž pohotová a aktivnější, než kdejaká "džípíeska". Věděla o všem v okolí několika kilometrů. Co se právě pěstuje a hlavně sklízí na polích, kde je přichystané šikovné dřevo, jen ho odvést a na sbírání borůvek, to byla doslova profík!

A co víc, věděla přesně o provozu našeho nádraží, kdy právě zastaví vagón s uhlím, nebo s briketami. A pak už bylo vidět její mohutné pozadí, jak se pohupuje za dvoukolákem. Stmívalo se a to byl ten správný čas, obhlédnout rajón.

A právě tehdy, jsem postávala před domem, přemýšlejíc, co podniknout. Děcka sice slíbily, že půjdem "vyrábět" na dvoře kluziště, ale zatím nikde nikdo. Jen právě procházející sousedka.

"Co vyhlížíš, Jitko, včerejší den, nebo aby ti něco neuteklo", zahřměla do zimního ticha. "Neočumuj a pojď mně radši pomoct, jedu na nádraží", mrkla na mě a ušklíbla se.

Asi byla přesvědčená, že to odmítnu, ale já ke svému údivu souhlasila.

"Ale řekni to matce, ať nevyšiluje", rozkázala. Tak to už bylo horší. Jak bych se doma jenom zmínila, moc dobře vím, že bych nepochodila. Ale zvídavost vyhrála a já mamce zalhala, že jdu k Matuškům na televizi. Paní jsem naopak zalhala, že mamka souhlasila.

Lež hned dvakrát! Že se, Jitko, nestydíš!

Ale na nějaké výčitky nebyl čas, už jsme obě uháněly podél trati a zastavily se až u jednoho z vagónů.

"Je to dobrý, dneska je to uhlí pěkný, suchý", pochvalovala si Matušková.

"Hlavně drž pořádně ten pytel, sakra, seš malá, ruce krátký, holka na hovno", brblala si pro sebe. A pro mě to držení bylo daleko horší, jak při zabíjení králíků, které jsem musela podstupovat s otcem.

Konečně byl naplněn poslední pytel, uloženo vše na vozíku a už jsme se chystaly na zpáteční cestu. Když v tom nám do očí prudce zasvítila baterka hlídače.

V ten moment by se ve mně krve nedořezal a spustila jsem pořádný brekot. 

"Co řveš, jak blbá", okřikla mě sousedka. "A ty, osle, co svítíš jak divej. No tak có, su chudák invalida, tak si můžu nasbírat aspoň trochu uhlí, jakápak zlodějna, o čem to meleš", ukončila rázně veškerou debatu, postrčila mě kupředu a upalovaly jsme obě k domovu. Jak jsem se těšila, až uvidím náš barák!

A ve dveřích postávala ustaraná maminka. Nemusela ani mluvit, stačil ten její vyčítavý pohled.

Ticho, které by se dalo krájet, prolomila sousedka.

"Matko, ta vaše Dorota je k ničemu, a navíc posera, příště jdu raději sama."

A taky šla a ještě mnohokrát. Mně tohle dobrodružství docela stačilo, já byla šťastná, že bylo hlavně odpuštěno.