Já se picnu, ty nevíš že už jdu do školy?

Řekla Ájinka a vykulila na mě nevěřícně svoje velké, modré oči, kterými posléze zakoulela směrem k nebi tak, až se mně zatočila hlava. 

Rukou si přitom plácla do čela, to na důkaz, že pochybuje o mém zdravém myšlení. Prohnula se v pase a zároveň s otočkou se rozesmála tak, že ji poskakovaly culíky, zdálo se mi, že i ty berušky na nich se smály.

"Tak ty fakt nevíš, že už jsem skončila se školkou", pronesla už vážněji, jen chybějící zoubky tomu dávaly srandovnější výraz. A pozvednutý ukazováček mě docela uzemnil, že jsem si najednou připadala, jako přistižena při nějaké špatnosti.

"Ale Ájo, to já přece vím, že už budeš prvňáček, ukazovala jsi mi tašku do školy a povídala o zápisu, pamatuješ? Dokonce jsem o tom napsala blog", horlivě ze mne vyletělo.

"Blok, blok, blok, co to je", začala se chichotat a já si zas připadala, jako přistižena při činu.

"To až budeš trošku větší, naučíš se číst a psát, třeba na počítači, pak si klidně můžeš sepisovat svoje příběhy", pronášela jsem rádoby naučně svoje moudra, ale nedořekla jsem, nebyla šance.

"Já se asi picnu znova, ty nejenom nevíš, že už jdu do školy, ale že už dááávno umím na počítači", téměř se rozčílila Ája, až se zase berušky mihotaly ve vzduchu. "Na počítači, to náhodou umím líp, jak brácha a ten je starší", podotkla s velkým důrazem. " A abys věděla, už umím i počítat a trochu číst", vítězně pronesla, už s přimhouřenýma očima.

"Teda, to seš vážně dobrá, ty už vlastně znáš hodně, to ani do té školy nemusíš chodit", pokusila jsem se o trošku humoru.

"Tak to teda ne! Do školy musím a víš, že se moc těším", skoro se zasnila Ája.

A v tom jsem si vzpomněla, co mi povídala při poslední návštěvě o klucích, tak jsem na to téma rychle navázala.

"A co kluci, Patrik a Honza, víš, jak jsi mi líčila, že jeden tě miluje a druhý líbá, tak jak je to s nimi."

"Pchch", vylétlo z holčiny, "to je už úplně jinak, já už budu ško-lač-ka a oni ještě budou ve školce, víš", pronesla jakoby znalecky a pak i stejně vážně dodala. "Tam už budu skoro dospělá, víš?"

Ach jo, utíká to a časy se mění. Je vidět, že malá školačka v tom má však jasno. Jsem si jista, že nebude sedět s rukama založenýma i o přestávce, tak jak jsem to kdysi dělala já. Nebude se stydět prosadit si svoje, bude zkrátka svá a jednou třeba napíše nejeden krásný příběh. Já ji to moc přeju.

Související článek: htmlhttp://stanclova.blog.idnes.cz/c/444425/Honza-me-liba-ale-Patrik-me-miluje.html