Já do té Prahy prostě musím, paní učitelko!

"A jestlipak děti uhodnete, kam letos pojedeme na výlet", zeptala se paní učitelka a pohledem pátrala po lavicích, kdo z nás uhodne plán příštího výletu. Už dlouho jsem tajně snila o naši matičce Praze a vůbec si nedokázala představit, že by se můj sen, stal skutečností. Přesto jsem z první lavice nesměle špitla "Praha". "Ano Jituško, uhodla jsi, ale o tom, zda vůbec pojedeš, se teprve rozhodne", řekla spíš šeptem paní učitelka a naklonila hlavu blíž ke mně. Tato vzácná žena moc dobře znala poměry v některých rodinách, zvlášť s více dětmi, kde nebylo rozhodně peněz nazbyt. Psala se sedmdesátá léta a já právě byla žákyní páté třídy.  

Od té chvíle jsem měla toho výletu plnou hlavu. Doma jsem hned po příchodu ze školy, ve dveřích zvěstovala tuto novinu. Maminka jen tiše vzdychla, dobře věděla, jak moc ráda bych tam jela. Otec, aby zakryl rozpaky, pronesl svá tradiční slova, která používal vždycky, když o něco šlo... "a musíš tam být, je to nutné?" Pak stejně po chvíli vytáhl pár drobných a my jsme mohli třeba do kina. Ale tuto větu si neodpustil nikdy, ani tentokrát. "Nemusím tati, ale chtěla bych, je to moje velké přání". Přání, jet na dva dny, do daleké Prahy, jsem měla nakonec díky rodině slíbeno.

Prahu jsem si totiž zamilovala i z jiného důvodu. Jako tisíce jiných dívek a žen, jsem už dávno měla idol všech idolů, Karla Gotta. Nebylo divu, jeho zpěv dokázal uchvátit daleko starší ženy, natož žábu prvního stupně základky. Byla jsem naprosto posedlá, sháněla jsem kdejaký výstřižek. Tehdy to nebylo až tak snadné, mít tolik časopisů, jako je dnes, to by se to vystřihovalo. Když už jsem něco sehnala, třeba od známých, pečlivě jsem vše lepila do velkého sešitu a psala k němu poznámky. Kdyby tak Mistr tušil, že jsem kvůli němu i kradla, asi by se divil. Jednou jsme měli odpolední vyučování a pomáhali uklízet velkou skříň. Objevila jsem tam časopis, krásný, barevný, kde se z lesklého obalu usmíval právě on. Tohle tak mít, zasnila jsem se. Stále mi to nedalo a já se opravdu do třídy vrátila. Třesoucí rukou jsem časopis vzala a zasunula do tašky. Celou noc jsem však nezamhouřila oka.

Ráno jsem spěchala kupodivu mezi prvními do školy a mé kroky vedly právě za paní učitelkou. Ukázala jsem ji časopis, za krádež se omluvila. "Ale do té Prahy jet musím, paní učitelko, viďte, že se nezlobíte a vezmete mě, doma to mám už slíbeno", rychle jsem drmolila slova tak, snad abych přesvědčila. Nebylo však třeba. "Pojedeš, mají to dokonce slíbeno všichni, navíc, co kdybys tam toho svého idola potkala, nemám pravdu?", spiklenecky na mne zamrkala a časopis mi vsunula zpátky do tašky. "Taky jsem měla svůj idol a mám ho dodnes, člověk by je měl mít a plnit si své sny", uzavřela tak náš rozhovor.

Já si ten svůj sen splnila a vychutnala, jak to jen šlo. Návštěva Prahy mě nadchla, rovněž tak představení v Národním divadle. Všechny památky, které jsme stihli navštívit, jsem si uložila v paměti, lístek z divadla i list z blízkého stromu poblíž něj, jsem schovávala dlouhá léta. Svůj idol jsem sice tehdy nepotkala, až mnohem později. Uznávám a obdivuji ho stále. 

Často vzpomínám na hodnou učitelku i její slova. Jako jedna z mála kantorů věděla o našich snech a přáních. A tak s jejími slovy musím jen souhlasit. Každý by si měl splnit nějaký svůj sen a hlavně se z něho těšit.