Intuice, předtuchy, vize.

Někde jsem četla, že tohle všechno dostal do vínku každý člověk. Takový šestý smysl, který však každý nerozpozná. Ať se to nazývá jak chce, faktem je, že jsem sama mnohdy zažila situace až nepochopitelné.

V mém raném školním věku jsem asi třikrát pocítila silnou přítomnost našeho bratra, který zrovna vojančil v daleké Aši. Pokaždé se brácha objevil ve dveřích a ostatní rodina mě podezřívala, že jsme se snad předem domluvili. Když však začal Mirek líčit dobrodružný průběh své cesty a já ho několikrát jen tak doplnila, zůstal němě zírat i on. "Ségra, jak toto víš?" Nevěděla jsem, prostě mi to šlo samo z úst.

Jako učenka Jednoty, jsem pak "zásobovala" svými sny děvčata, která už na mě čekala před prodejnou. "Tak co, Jitko, nepřijde kontrola, nebo instruktor", ptávaly se dychtivě. Kupodivu mé sny vždycky vyšly a já jsem z toho měla spíš legraci, ale nikdy jsem nepodváděla.

Když jsme se pak s rodinou odstěhovali sem na venkov, "spojení na dálku" s rodinou bylo intenzivnější. Předtuchy nejen ve snech byly čím dál častější. Jednou se mi zdál naprosto živý sen. S ostatními sestrami jsme seděli na mezi plné květin a zdálky k nám přicházel náš otec a smutně k nám promluvil. "Tož, cérky, jdu sa s váma rozlúčit, už nastal můj čas". Ozvala jsem se první já. "Ale tati, co to mluvíš, sedni si k nám, řekneš nám něco hezkého."

V tom jsem se probudila, celá zpocená se vzpřímila na posteli, až se vzbudil i manžel. Hned jsem mu líčila svůj sen, pohlédla na hodiny, bylo půl třetí ráno. Na druhý den jsem měla všelijaké myšlenky, ale telefon tehdy nebyl, abych někam zavolala. Vše se vyřešilo hned v poledne, kdy k nám přijela neteř.

"Ani nemusíš nic říkat, taťka v noci umřel, že?", hlesla jsem směrem k ní a ta jen překvapeně dodala. "Ano, o půl třetí ráno".

V mém životě bylo podobných situací ještě mnoho. Zvlášť, když synové odešli z domu na studie. Při každém telefonátu se mě už se smíchem ptali, jestli jsem to věděla předem. Toho mladšího, jsem překvapila naposled předevčírem. Opět se mi skoro k ránu zdál sen, jako živý. V něm mi volal právě on.

"Mami, mám prosbu, měl by mi přijít balík, budeš mít u sebe 1800 korun na zaplacení?" Přitakala jsem, že v tom nebude problém.

Přišlo ráno, sotva jsem dopíjela své ranní kafe, ozval se telefon. Kdo jiný, než syn Tomáš, který se jinak ozývá tak málo a stejná prosba, jako ve snu. Jen jsem se s úsměvem zeptala.

"A platí se něco za ten balík?"

"Myslím, že ne, ale když tak ti ještě zavolám". 

Taky, že zavolal.

"Mami, přece se jen něco platí, 180 korun." To jsem se už začala smát nahlas.

"Tome, věříš, že se mi to zdálo, ale byl jsi v tom snu dražší!"

"Mami, věřím, už tě nějakej ten pátek znám".

A já zase v tomto pozdním věku stále věřím, že to přece někdy musí vyjít! Když už jsem v tomto snu "ušetřila" tolik peněz, snad mě ta moje intuice konečně navede na ta správná čísla, třeba do sportky.

Nevěříte? Věřte! :-)