I nám jednou bylo sedmnáct...

Milenci sice ne v texaskách, ale v kraťasech, tak jak se to hodí k prázdninám. A ten pár k nim dokonale patřil.

Ale hezky popořádku. Je to už pár let. Jelikož jsem na naši zahradu kvůli vedru chodívala až k večeru, a z okna vyhlížela, kdy už bude volná cesta i k venčení našeho psa, měla jsem o této dvojici přehled.

Záměrně píši dvojici, muž byl totiž vždycky stejný, dívky se ale obden střídaly. Jeden den šla s tím klukem menší, štíhlejší, druhý den vyšší, trošku při těle. A chlapec měl na sobě stále stejné tričko, což mě trošku pobouřilo! Šli vždycky vedle sebe, žádné důvěrnosti. Na ty třeba dojde, až se setmí.

Tak to šlo "na střídačku" asi tři týdny a já, stará bába, tak nějak čím dál víc fandila té menší blondýnce.

"Tak chlapče, už by ses měl rozhodnout", komentovala jsem si vždycky jen tak pro sebe v přítmí okna. A opravdu! Druhý, třetí, čtvrtý den, mladík směle kráčel a po jeho boku se ocitla...vždy jen malá blondýnka.

"Tak ještě hodinu babko počkej, přece zrovna teď se nepoženeš na zahradu a tak krásný pár nevyrušíš!" přikázala jsem si jednou a trpělivě čekala. Ale bylo to houby platné. Možná zrovna v té nejlepší chvíli, je vyrušil příjezd auta. Dvojice se zrychleně vynořila zpoza rohu, oba si kvapně upravovali oděv i vlasy a svižně, bok po boku, kráčeli z místa setkání.

Pak jsem je spatřovala po celý zbytek prázdnin a pečlivě dbala o to, abych je nijak nerušila svým průchodem ze zahrádky. Poslední den, jsem je stejně potkala. Zrovna kráčeli, oba krásní, načesaní, navonění, a už ruku v ruce. Můj pes se k nim hnal, jako ke starým známým a s nadšením je vítal.

I já se zálibně na tu dvojici zadívala, a zasnila...

"Tak už tu budete mít dnes klid, park je jen váš", sdělila jsem jim jen tak při zrychlené, upocené chůzi, babča s kšiltovkou na hlavě, a světácky na ně mrkla. Malá blondýnka se otočila, usmála se a mrkla též.

Ach jo! I nám jednou bylo sedmnáct, jako zrovna jim....