I guma může zvednout sebevědomí....

Lyžařský výcvik pubertálních sedmáků, kterým jsem po léta jezdila vařit na horskou chatu ve Strážném, patří k mým milým vzpomínkám.

Rozjívení hoši a neméně tak i dívky, se vždycky ten týden projevovali úplně jinak, než ve škole. Atmosféra byla příjemná, kamarádská, a děckám všeobecně chutnalo. My s kolegyní, jsme kolem sporáku kmitaly od rána do večera, ale odměnou nám byla pochvala vykukujících hlav za okýnkem.

"Paní kuchařky, nepůjdete s námi večer vyzkoušet gumy?" ozvalo se jednou v okýnku.

Celkem mně zatrnulo. Hlas patřil klučinovi, typu Viki Cabadaje ze známého filmu. Kluci kolem něho se navíc rozřehtali, což mi bylo ještě víc podezřelé.

"Hošani, že vy někde tajně popíjíte, a z kuchařek si pak děláte šprýmy, co? Ale pozor, srandičky, fórečky...a pak víme, jak to končí", snažila jsem se taky o vtip.

"Kdepak, fakticky neděláme, večer máme za odměnu jízdu na gumách, a zveme tam i vás, za to skvělý vaření".

Tak tentokrát jsme opravdu hleděly, už pro tu poctu k nám.

Kdepak by tenkrát kdokoliv z nás tušil, že existuje nějaký sport Snowtubing, jinak česky řečeno, divoká jízda ledovým korytem na gumovém člunu. Všichni jsme to viděli poprvé.

Když jsem viděla dětmi naplněný a rozjásaný člun, jak se řítí tímto ledovým korytem, a naráží ze strany na stranu, nebylo mně vůbec dobře po těle.

A když mě pak pobídli, ať to taky zkusím, rezolutně jsem odmítla.

"Hoši, tam mě nikdo nedostane!"

"Mami, neboj, pojedem s tebou", žadonili synové i muž.

A to mě trošku uklidnilo. S rodinou se přece nemůžu ničeho bát! Tak jsem souhlasila.

Vyjeli jsme vlekem nahoru a já už pomalu shromažďovala rodinku kolem sebe, aby pán u "gumy" pochopil, kde je má jistota. Ale ouvej!

"Paní, už musíte jet sama, led hodně namrzl, bylo by to přetížený, a vyletěli byste z dráhy," rozhodl. 

A teď babo raď ! Vrátit se nešlo, trapně přelézat s brekem dráhu, a udělat si ostudu, tohle přece ne! A za mnou se už shromažďovali další zájemci.

Rozklepaně jsem, už tak nervózního pána, požádala o instrukce, ale rezolutně jsem odmítala jet vstříc smrti vleže, hlavou vpřed, nebo nohama, jak mi radil. Tak jsem prostě žuchla zadkem do té gumové hrůzy a jen stačila pečlivě dbát příkazu "hlavně se pevně držte madel ".

A pak už následovala překvapivě fantastická jízda, kterou provázel můj radostný řev. Sice můj výraz, na později zhlédnutém videu, byl poněkud hororový, ale šťastný. Těch pár bolavých modřin na těle a rukách, jak jsem střídavě narážela na ledové kraje, byla už prkotina.

"Paní kuchařko, jste jednička a to teda fakt. Jediná ženská, která se tady dneska na tom ledě odvážila sjet na gumách". 

Tato pochvala od rozjívených mlaďochů a překvapené rodinky, stála za to a zvedla jaksepatří mé sebevědomí.

Zvedla ho natolik, že jsem příští den, ve Špindlu, odvážně stála frontu na lanovku, třebaže jsem vždycky tvrdila, že mě na lanovku nikdo nedostane.

Jízdu jsem si užívala asi pět minut, kdy se lanovka zastavila, a mé sebevědomí pomalu klesalo na bod mrazu. Hluboko pod námi popadané čepice, hůlky, nikde záchytný bod, navíc vedle sebe tři cizí děti.

"Panebože, zlatý gumy a ledový koryto!" To jsem si opakovala pořád dokola, celou tu nekonečnou dobu. A zpět, jsem šla pěkně po svých, sice pár kilometrů navíc, ale v jistotě.

S tím sebevědomím, se totiž musí pěkně, pomaloučku. Tak, aby se nepřehnalo a nevyplašilo.