"Honza mě líbá, ale Patrik mě miluje".

Překotně zvěstovala tuto momentální situaci Ája, když jsme se objevili u nich na návštěvě. Stojíc mezi dveřmi obýváku, jednou rukou si podpírala bok a druhou neustále šermovala. To abych ještě víc pochopila, jaké právě prožívá starosti. A ani fakt, že právě zítra, učiní velice důležitý a rozhodný krok, ve svém dosavadním životě, ji od těchto trablů neodradí.... Jde totiž k zápisu, do první třídy!

Jak ten čas letí a jak se změnila doba. Některé okamžiky v životě, se člověku vryjí do paměti, i kdyby se staly před mnoha lety. Zrovna jako můj den, kdy jsem šla k zápisu. Nemohla jsem dospat. Vždyť už jsem měla být dávno ve škole. Copak mě zajímalo, že jsem měla odklad, jako většina těch, kteří měli tu smůlu a narodili se třeba až v prosinci, jako já? Do školy jsem se prostě těšila a hotovo! V noci se mi už zdálo, jak stojím před komisí, která poněkud kroutí hlavou, když jim bezchybně přednesu dlouhou básničku. Co se jim proboha nezdá? Oni mě snad nakonec nevezmou a já tady budu trčet další rok! Ještě, že to byl jenom sen! Ale i tak, mě to trošku rozhodilo. Ale maminka vše zachránila tím, že k úsměvu a povzbuzení, vytáhla ze skříně nádherně žlutou bundičku. Krásně se vyjímala a svítila, právě jako to slunko, které nás provázelo na cestě.

Školu, kde se zápis konal, jsem trošku znala. Chodívaly sem mé starší sestry, které zvědavě vykukovaly na chodbě. "Tak se, Jituško drž a nepopleť básničku", mudrovaly. Copak neví, že už ji mám dávno "zmáknutou", pečlivě jsem si ji totiž trénovala před zrcadlem. A ani nemusí vědět, že jsem přitom na sobě měla jejich šaty, to se ví, že mi sahaly až na zem. A aby byl přednes jaksepatří originální, použila jsem i jejich červenou rtěnku. To pak byl fofr, smazat tu barvu ze rtů. Držela potvůrka, až jsem si sedřela rty. Ale tohle všechno, je moje holčičí tajemství.

Lidé, kteří seděli v komisi, na mne nejdřív působili přísným dojmem. To když si mezi sebou začali šeptat a to se přece nemá. Vždycky nám mamka hubovala, že co je šeptem, to je čertem. Zaslechla jsem něco o výšce. A jéje! Copak za to můžu, že jsem takhle prťavá? Asi to bude problém. Pak jsem pěkně vzpřímeně a nahlas, tak jak radila maminka, odpovídala na jejich otázky. Moje čisté rrrr.. se neslo až ke stropu a pánové i dámy, souhlasně pokyvovali hlavami. A když jsem bezchybně přednesla dlouhatánskou básničku, bylo rozhodnuto. "Sice malinká, ale šikovná", jak mě jedna paní z komise nazvala, je přijata do první třídy. To bylo radosti! Tu jsem samozřejmě musela vytroubit po celém našem baráku. Tehdy se soused, pan Koukal, dlouze zasnil. "To tak hrozně utíká, tak ty už jdeš, holka do školy?!"

Ano, utíká to. Taky jsem vyhlížela, ale ze skrytu školních lavic, hned na Pepíka, pak na Jirku, či Pavlíka. Ale bylo to čistě platonické, o líbání jsem tenkrát neměla ani potuchu, škoda. A Ájinka, už to má za sebou, první políbení, první dětské lásky. Nevím sice, kdo z těch dvou, zda Honza, nebo Patrik, či někdo úplně jiný, získá její srdce, ale je důležité, že to bude vědět ona.