Holky, koupíme si papírové šaty!

"To budeme kočky, jen vyskočit na molo!" Nezůstalo jen u slibů, pro šatičky jsme rychle běžely. Jen aby nás nikdo nepředběhl. A tak úspěšné puberťačky jedna za druhou letěly pro šaty snů.

Psala se sedmdesátá léta, když Maruna, Hana, Jana, Ela i já nejmladší vejškrabek, nyní už děvče krev a mlíko, držely v rukou své vytoužené papírové šaty. To bylo něco! Ve světě to už sice frčelo, ale k nám teprv dorazilo. Nejdřív žádná z nás nechápala, jak může vůbec něco takového existovat, ale když jsme se doslechly, že se šaty vyrábí dokonce ve vedlejších Svitavách, už jsme neváhaly. Hurá pro ně. 

Každá pak nedočkavě navlékla ty svoje, pravda, trochu obav jsme při tom měly, ale to nám nic nebránilo vyrazit přímo na moravskotřebovské náměstí, střed veškerého dění. Já se nesla jako pávice, to se ví, šaty byly trochu neforemné, ale stejně jsem si připadala jako na molu, jen diváci jaksi chyběli. Parta kluků, věčně posedávajících na zábradlí u divadla chyběla, jen u Narpy se krčilo pár kluků z žižkárny. Když jsme prošly kolem, udiveně zahvízdali. Ale i to pěti puberťačkám stačilo k úspěchu. Šatičky neměly dlouhého trvání.To když jsem trůnila před naším barákem na zábradlí, a při broukání Neckářova hitu vesele kývala nohama, mladej Stupka mi hodil za výstřih chrousta. Reakce byla bleskurychlá a šaty ten nápor nepřečkaly.

Ale nebyl čas na smutek, náš známý z Čech poslal rodině velký balík. "Copak tam asi bude?" šmejdily jsme hlavně my holky kolem. "Dočkejte času, jako husa klasu", odvětila maminka. A měla pravdu. Z balíku se na nás přímo usmívala záplava barevných látek. Na co? No přece na šaty. Pro nás všechny tři. Ségry se hned vrhly po té své barvě, ale mně to nevadilo, já si zamilovala hned tu svou zelenkavou. Látka, kde převládala křiklavě zelená, mě nadchla. Vlastně všechny ty látky zářily přepestrými barvami, které jsme jakživ neviděly. A do šití našich vysněných šatiček se pustila drahá sestra Marie, šikulka k pohledání. Když jsem se u ní točila na židli, trochu jsem si sice připadala jako Jitka v Metráčkovi, ale vyčkala jsem a stálo to za to! Parááádaaa, drahá sestřičko!

Tentokrát náměstí utichlo údivem, takové barvy nevidělo ani při jarním rozkvětu. "Panejo, Jitule, kdes to sehnala, to ti sluší!" předháněly se holky ve chvalozpěvech. A kluci? Jen tiše zírali. Panečku, to bylo slávy! Šaty byly opravdu krásné, co na tom, že jsem se v nich potila jak dveře od chlíva, ale pocit, že TOTO nikdo ze Třebové nemá, ten stál za to. A mně, puberťačce dvojnásob.

Než došlo na ten osudný den. Zrovna jsme měli plavání, povinné plavání, které jsem já, nepřítel jakéhokoliv sportu, plavání obzvlášť, doslova nemusela. Výmluvy tentokrát nepomohly, inu svlékla jsem se v kabince, navlékla plavky a vyšla ven. O takovou "slávu" jsem fakt nestála. Až z výrazu mých kamarádek jsem zjistila, že není něco v pořádku. Celé mé tělo hrálo duhovými barvami a ze mě se tak najednou stala duhová víla. Jen Zagorka nezpívala. Jak ráda bych tenkrát s nadšením uvítala roušku a snad i škrabošku! Nevím, kde tenkrát soudruzi ve výrobě udělali chybu, ale šaty přesto neskončily v popelnici. Po čase se umoudřily a udělaly ještě spoustu radosti. Aby ne, hlavní bylo mládí, život před sebou.....