Haló tady Impulsovi ...

... už jste se také někdy zaregistrovali? Já před mnoha lety a můj muž si tenkrát nechápavě klepal na čelo. 

"Ty taky na všechno naletíš, copak ti není jasný, že to je všechno nahraný, normální podvod, se ti teda divím", pronesl na závěr svého monologu.

Faktem je, že jsem od doby registrace neměla klidné spaní a zklidnila se až po deváté hodině ranní. Neboť jak známo, ve střehu musí být soutěžící od páté hodiny, aby neprošvihli případné volání od Impulsových. Tehdy jsem pracovala ve školní kuchyni, v zástěře neustále hřála svůj mobil, a na hřbetě ruky měla pro jistotu napsáno heslo "Halo tady Impulsovi". Byla jsem stále ve střehu, co kdyby!

Jednou po ránu, jsem právě nesla do jídelny plnou náruč talířů, když v tom cítím vibraci na břiše. To vyzváněl můj Samsung. Bleskově jsem položila talíře na stůl, jedním hmatem vylovím mobil, a z displeje na mě zírá pražské telefonní číslo. To snad není možný! Na sucho jsem polkla a naučeným, roztřeseným hlasem odhrkala požadované heslo: Halo tady Impulsovi.

Na opačném konci bylo chvíli ticho, pak se ozval mohutný smích a pár mužských hlasů, z nichž jeden patřil manželovi.

"To ses lekla, co? Na tuto chvilku jsem se připravoval dlouho a nemohl se dočkat, až pojedem s kamošama pracovně do Prahy", smál se svému vtipu.

"Ale odříkalas to na jedničku, to se musí nechat, máš to vzorně naučený, akorát prašulí se nikdy nedočkáš, poněvač já vím svoje", pronesl chytře.

Na Impulsovi mě ještě jednou nachytal můj kamarád, ředitel školy. Věděl, jak to prožívám, tak se k podobnému kousku propůjčil při školící cestě v Praze. Taky jsem mu naletěla a odříkala jako papoušek heslo, které mi bylo k ničemu, ale radost jsem mu udělala, za což mě odměnil smíchem, nikoliv však čtvrtletními prémiemi. Příští hru na Impulsu jsem se raději už nezaregistrovala.

Uběhlo asi půl roku, bylo právě kolem deváté hodiny ranní, když mě opět vyzváněl mobil. Volal manžel.

"Jituš, já se zblázním", křičel zadýchaně do mobilu, "Já jsem vyhrál na Impulsu, představ si, JÁ JSEM VYHRÁL", řval jak o život.

"No to víš, že ti to spolknu, mám tě už přečtenýho, chlapečku, jasně žes vyhrál, leda na kočku zvonec", smála jsem se tentokrát já.

Ale manžel se nenechal odbýt a pořád dokola opakoval.

"Vyhrál jsem dva-cet-ti-síc", stále mlel svou, až jsem tomu nakonec musela uvěřit.

Můj  "nevěřící Tomáš" , přesto, jak mě neustále odrazoval a vtipkoval na téma "Impulsovi", se nakonec sám zaregistroval . Potvrdilo se zde přísloví, že i na posměváčky jednou dojde, ono to vyšlo, ale naštěstí v dobrém.

Na památku jsme si pořídili nové rádio, tedy přímo věž, pozvali jsme přátele a udělali si na zahradě piknik, při kterém jsme nezapomněli vyprávět příběh Impulsových.