Falešnica nesměla o prázdninách chybět

„To zase uteklo!“ slyším ze všech stran. A moc dobře vím, co je tím myšleno. Samozřejmě prázdniny!!!

Dokonce i po těch letech rozumím matkám, které už se z těch ratolestí drží za hlavu. Prázdniny a dovolená jsou prostě občas nápor na nervy, ale já se pořád držím toho známého písničkového hesla “jaký si to uděláš, takový to máš“. Naše maminka se nikdy za hlavu nedržela, aspoň co já pamatuju, přestože nás bylo sedm. Dodnes to nechápu, zvlášť posledních šest let, co jsem pětinásobnou babičkou. Jsme rodina, která po celá léta držela při sobě, naše rodinné srazy na svatbách a oslavách všeho druhu, nám leckdo mohl závidět. Mamka byla ten pilíř, který to držel. I když už zde dávno není, stále se držíme jejího přání a setkání dodržujeme.

Prázdniny se i tehdy už přehouply do druhé poloviny. V potoce ubývala voda a necky už drhly o dno. Náš barák osmadvacítka se tak přesunul na dvůr, kde měl hlavní slovo míč. My jsme mu ale neřekli jinak než balón. Hráli jsme nejraději vybišku a když nám pak maminka uháčkovala (či upletla) síť, to pak byly na dvoře souboje odbíjené! Balón byl všude kolem nás. Dnes už se vůbec nedivím nevrlé sousedce Matuškové, která co chvíli vylítla na dvůr, řvala jak o život a nešetřila při tom slovy nehezkými. Ze zdí totiž padala omítka a staletý barák se otřásal v základech. Ale vykládejte to rozdováděným dětem a ještě o prázdninách! A konečně zapršelo! A nastal okamžik, který byl aspoň pro mě téměř posvátný. Půjdeme do lesa, na Hradisko. Ať byl zrovna náš barák třeba rozhádaný, šli všichni, v čele s Matuškovou. Jak já se nemohla dočkat!

„A mami, bude falešnica?“ Do té doby jsem nevěděla, co to slovo znamená. K dobré náladě mi stačilo mamčino přikývnutí. Celé procesí se tehdy po ránu vypravilo směrem kopec „závoďák“, (na kterém pobral mnohé vítězství Mirek Halm, motokrosový závodník a místní rodák). A pak vzhůru na Hradisko. V životě jsem neviděla tolik malin a ostružin. Konvičky jsme měli za chvíli plné. A pak na pasece jsme rozprostřeli své skromné baťůžky, ve kterých se jako zázrakem ocitla lízátka, lipa a jiné dobroty. Při té slaďoučké konzumaci jsem si povšimla, jak maminka v čele s ostatními vytáhli nějaký nástroj a pak jako zázračnými tahy hořel oheň, oni krájeli a smažili a při tom všem se pasekou táhla přenádherná vůně. Pak ten pokrm rozdělili mezi nás všechny.

„Jituško, tak to je ta falešnica, co jsem ti vždycky slibovala“, řekla maminka a podala mi misku. Falešnica nebyla žádná nevěrná holčina, jak jsem si vždycky myslela, ale spíš škvařenica z vajec, špeku, nastavená mlékem a krupicí. Pokrm, který maminka moc dobře znala z rodných valašských kotárů, kde se bída třela s nouzí. Proto se jídlo řešilo tak, aby nasytilo co nejvíc strávníků. Jak často si na ten pro mě božský pokrm vzpomenu. Nikdy v životě mi vejce v jakékoli podobě tak nechutnala, jako tenkrát. Falešnica, maliny a výpravy na Hradisko, to bylo to pravé prázdninové, co patřilo k mému dětství. A nesměla o prázdninách nikdy chybět.