Díky sociálním sítím a mobilům o vás vím...

...milé děti a rodino! Je to vymoženost, kterou jsem před léty ráda přivítala. Ale i tohle nemusí být pro klid duše ideální.

"Hlavně dejte vědět, že jste dojeli", přikazuji pokaždé, když se oba kluci vzdalují na cesty. Vlastně všem, i příbuzným, když od nás odjíždějí. Stačí prozvonit a hned se člověku uleví.

Zrovna v těchto dnech, oba synové vyrazili na delší cesty. Jakmile pípla esemeska, byla jsem v klidu. Mohu si pak v klidu plnit všechna velikonoční přání..."užívej svátky hlavně v pohodě!"

A tak jsem včera k večeru udělala plnou mísu bramborového salátu, řízky, tak jak jsem už léta zvyklá. Neumím zkrátka vařit jen pro nás dva. A při pohledu na ten voňavý pokrm a hlavně to množství, jsem si vzpomněla na švagra. Opatruje stařičkou mámu, jeho vaření se skládá stále ze stejných jídel, vždycky přivítá pokrmy, které mu po manželovi posílám. Gulášek a bramborový salát miluje.

"Ten salát by si dal, má ho tak rád", zvolala jsem na manžela, který bedlivě sledoval velikonoční pohádku.

"To by si na něm pošmáknul, však ho znáš, zítra mu zavolám", odpověděl muž jen tak na půl úst a dál se nenechal rušit. Od bráchy se přece vrátil před dvěma dny, vše bylo v pohodě.

Ale ráno, sotva minula sedmá hodina, už manžel žhavil telefon. Marně. Poté to zkoušel každou chvíli, opět neúspěšně. Celkem jedenáct zmeškaných hovorů. To už jsme začínali být oba nervozní a myšlenky se převtělovaly do obřích rozměrů. Co se sakra mohlo stát? Představy byly hrozné. Babička, věk devadesát dva, švagr taky zrovna neoplývá zdravím. 

V této nejistotě, jsme vydrželi asi dvě hodiny a pak bylo rozhodnuto. Vyrážíme do sto kilometrů vzdáleného městečka, pro klid v duši. V rychlosti jsem nabalila salát, řízky i polévku a jelo se.

Nálada v autě byla na bodě mrazu, nic nepomohlo ani skvělé country rádio, při kterém vždycky zpívám z plna hrdla.

Konečně se objevila známá víska, známý dům. A už zastavujeme před okny a já s netrpělivostí prohlížím terén. Tu se náhle pohnula záclona a za ní usměvavá tvář švagra.

"Kde máš telefon!" zařvala jsem hned u branky.

"Já ti ani nevím, už dlouho jsem nikam nevolal", smál se od ucha k uchu a mně i v tom vzteku spadl kámen ze srdce.

"Já vás tak rád vidím", opakoval pak několikrát.

"A salátek, řízečky, no to jsou mi Velikonoce, jak se patří", brumlal si pod vousy.

Jak by se pak mohl na něj někdo zlobit? Vyndala jsem proto ještě maso z mrazáku a udělala mu pořádný hrnec guláše, do zásoby.

"Že tys ten telefon nebral schválně, aby jsme byli nuceni sem přijet", škádlila jsem potom švagra. Kdepak, jeho telefon ležel v autě, ve kterém naposledy cestoval před týdnem. Inu, vlk samotář.

Jak je vidět, ani sebedokonalejší technika není nic platná, když je příjemce nedostupný.