Děvčátka pojďte, já vás svezu.

"Stopařku už nikdy, stačil mně jeden malér", vykřikoval Zdeněk, když jsme zavedli řeč na téma stopování. O jeho následných trampotách a dokazování neviny, pak rozhodoval soud.

Stopování se snad nevyhnul v životě nikdo z nás. Ať to bylo z nutnosti, třeba jen jednou. Je to riziko na obou stranách a nezáleží zda jde o ženy, či muže. Každopádně se na to vzpomíná rádo, někdy s úsměvem, někdy i naopak.

Před léty jsme se vraceli z návštěvy příbuzných na jižní Moravě. Tři sestry a bratr, který řídil. V autě bylo veselo, ještě dozvuky ze sklípku. Před Pohořelicemi brácha zahlédl u cesty stopařku.

"Holky, tu já beru, sednete si všechny tři dozadu". Protestovaly jsme, ale když se auto blížilo ke krajnici, z údajné stopařky se vyloupl krásný mládenec, s delšími vlasy. A to jsme zase zajásaly my, holky. Hoch usedl, vedle sebe složil tenisovou raketu a brácha se rozjel, poněkud svižněji, až se auto vznášelo. Zřejmě se chtěl předvést, nebo to bylo ze zklamání, že původní pasažér nakonec nebyla stopařka. Jisté bylo to, že demižónky s vínem mezi našimi koleny poskakovaly ostošest, až vínko z jednoho stříkalo na zem. V tom do ticha promluvila sestra Jana.

"Teda brácho, ty když si lokneš litřík, nebo dva, tak pak řídíš jako Fitipaldy".

Vysvětlování o naprosté abstinenci bratra, už nebylo nutné, protože chlapec jen špitl.

"Prosil bych tady zastavit, já už to raději dojdu." Nakonec, byl to zjevně sportovec, tak si udělal trénink.

_

Jednou jsme s kamarádkou pospíchaly na autobus. Sotva jsme stačily uzamknout prodejnu, pečlivě uložily tržbu do kabelky s tím, že ji musíme v blízkém městečku dát na poštu. Ale z autobusu jsme už spatřily jen koncová světla. Co teď? Pomalu se stmívalo, o mobilech se nám tehdy ještě ani nesnilo, nezbývalo, než jít na stop. Však jsme dvě, co se může stát? Kdybych už v té době viděla známý film o stopařkách, nikdy bych nestopovala.

To auto zastavilo skoro hned a my se zaradovaly, že přece jen poštu stihneme včas. Záhy jsme však litovaly. V dodávce jelo pět mužů, evidentně posilněných alkoholem, o oplzlosti a nechutné nabídky nebyla nouze. Tiskly jsme se s kamarádkou k sobě, já hlavně schovávala kabelku s tržbou a v duchu se modlila. Ještě nikdy tak dlouho netrvala cesta hřebečským lesem a s radostí jsem zahlédla osvětlené město. Když jsme míjeli benzinku, zahlédla jsem vůz veřejné bezpečnosti, u kterého stál náš známý. Využila jsem situace. 

"Tady nám zastavte, manžel už čeká", zalhala jsem a než se překvapený řidič dodávky po přibrzdění vzpamatoval, vyskočily jsme obě z auta, které se opět s rychlostí vzdalovalo. 

_

Bylo to den před svatbou naší sestry. Vše se točilo jen kolem ní a my, daleko mladší sourozenci to až tak neprožívali. Nuda vykonala své a nás se sestrou nenapadlo nic moudřejšího, než si vyjít na procházku. Co se taky dalo čekat od šestileté a devítileté holčiny.

"Bude to dobrodružství, uvidíš", ubezpečovala mě starší sestra, když už jsme dávno minuly naše městečko, dokonce i následnou vesnici a já pomalu začala natahovat moldánky. Všude jen pole, les a silnice a já to tam vůbec neznala.

"Neboj se, tudy se přece jde k babičce", ubezpečovala mě sestra. Aha, vzpomněla jsem na babičku našeho nastávajícího švagra, u které jsem jednou byla, a trochu mě to uklidnilo.

Náhle se kolem nás mihlo auto a pak pomalu couvalo zpět.

"Děvčátka, kampak, kampak, nechcete svést, nebojíte se tak samy", zeptal se řidič podivným hlasem a vystoupil z auta. Bylo až s podivem, že přes nemoudré dobrodružné rozhodnutí, zachovala sestra chladnou hlavu, chytla mě pevněji za ruku a hrdě prohlásila.

" My se vůbec nebojíme, my zde čekáme na Staňu", což se jako zázrakem stalo. Na kopečku se objevila motorka a na ní ustrašený budoucí švagr. Očividně jsme jim všem přes veškeré svatební přípravy, udělaly velkou starost a on objížděl celé okolí. Těžko říct, jak by celá dobrodružná výprava skončila. Jisté je, že auto se spěšně vzdálilo a výraz jeho řidiče, si tak nějak pamatuju dodnes.

Se stopováním se po létech svěřovali i naši synové, když jezdívali ze škol domů. Mnohdy humorné, i napínavější setkávání s lidmi, které potkávali coby stopaři, později už sami řidiči. Někdo z lidí zažil situace, kdy se ztrácely věci z aut, později tak i důvěra, vzít vůbec někoho do auta.

Když jsme jezdívali s manželem, vždycky jsem se přimlouvala za vojáky, kteří postávali kolem cest. Vžila jsem se do role jejich mámy, která na ně doma čeká. Nejhezčí zážitek máme z dvojice mladých lidí, kteří cestovali na nějaký festival. 

"Svezte nás, prosím do Třebové?", žadonila dívka s kytarou. 

"Vezmeme vás, ale budete nám zpívat, domluveno?", řekl za nás oba manžel.

A tak začali zpívat. A my se mírně přidávali, jen tak, aby jsme ten krásný zpěv nepokazili. Cesta z Hradce ubíhala velice příjemně, že jsme ji nakonec prodloužili do cíle, kam potřebovali.