Dědo, přece se nenecháme okrádat!

"To víš, že ne, bábo, všechno dáme do pořádku a to zgruntu! Na nás si nikdo nebude vyskakovat!"......

To se tak jednou čerství důchodci Štanclovi vrací z pardubické návštěvy rodiny. "Měli bysme nakoupit a vyzkoušet si to seniorské nákupní šílenství", prohlásila bábi Jitka. Zrovna míjeli větší supermarket. "No tak tohle je ono, to u nás ve vesničce střediskové nemáme, zastav", zavelela Jitka a děda poslušně zastavil. Nakoupili, sotva se to do jejich kombíka vešlo a s dobrým pocitem zvesela zamířili k domovu.

"Uvař mi kakao", zažadonil děda František. Jitka uchopila čerstvě zakoupené krabicové mléko, odšroubovala uzávěr, chce odtrhnout i čepičku, jak byla zvyklá a ejhle! Žádná čepička, zrovna mléko. "No to je divný", pomyslela si, popadla další krabici...a to samé! Třetí krabice jakbysmet. "Dědo, pojď se podívat na to mlíko". Oba hleděli jak Pat a Mat do otevřených krabic, zkusili ještě zbývající dva litry a bába zařvala. "Tak oni to snad ředěj, dyť už teď je to jak voda! No okrádat nás teda nebudou", prohlásili svorně oba senioři. V tom pozorně pohlédli na uzávěr, který popravdě nikdy neviděli, skrýval v sobě vlastně takový malý otvíráček.

"Dědo, to jsme tomu dali", zasmála se od ucha k uchu bába Jitka a když si představila, jak nakládají pět litrů krabicového mléka a jedou ho reklamovat až do Pardubic, to se už oba popadali za břicho.

***

Pátek večer (naštěstí nebylo třináctého), se bábi Jitka uvelebila k telce. Celý den se těšila na Policii Modravu, nešlo jí ani tak o děj, ale o tu krásnou přírodu, kde jakživ nebyla. Ještě si skočím pro čaj, pomyslela si a už prochází kolem okna, ze kterého jen tak ze zvyku vyhlédla na vzdálený sad, ale hlavně do míst, kde měli zahradu. Opuštěná, jediná v okolí, takový ráj pro ně, ale bohužel i pro zloděje.

"Svělýlko", hlesla si pro sebe, "no je tam jasný světýlko a bliká. Panebože a je to tady zase, venku by psa nevyhnal, vítr fučí až ohýbá stromy, jen blázen by vyšel ven, no ale možná právě proto si tam někdo vyšlápl, že vichr utlumí jiný zvuky", proběhly Jitčinou hlavou různé scénáře. Jedno bylo jisté, z Modravy nebylo nic, oblékla si teplý župan a šálu, otevřela okno a zírala do míst, kde problikávalo světlo. To se v určitých intervalech opravdu objevovalo čím dál častěji.

"Já ti dám, ty zmetku zlodějská", ulevila si z tlukoucím srdcem. Popadla silnou baterku, která skýtala i výstražný blikací tón a zamířila přímo do míst, kde bylo světýlko. Nic, žádná odezva. "Přece nebudu budit dědu a nepoletíme za tím prevítem, kdoví jak by to dopadlo", uvažovala a dál s napnutým zrakem hleděla do tmy. Modrava se už dávno vystřídala s Dámou a Králem a bábina přemýšlela, co dělat. Na spánek ani pomyšlení, kdepak, tohle není na spaní..... Když se srdíčko sklidnilo k normálnímu tlukotu, a mozek se konečně restartoval, bábi Jitule prozřela.

"Bábo jedna domýšlivá, kdybys četla míň detektívky a raději štrykovala, došlo by ti už dávno, co za paseku dokáže pořádný vítr s dráty vysokého napětí, když se dotýkají vzrostlých větví stromů." Sotva tento verdikt v její hlavě dozněl, s klidem ulehla a zdálo se jí, že byla ...no přece na Šumavě, přímo v Modravě.

Nařítří, sotva se dostavil pracovník ČEZU, vyprávěla mu svůj večerní příběh. Smál se, jak by ne, ale potvrdil, že tyto výboje opravdu světélkují, inu, jako baterka.

A poučení z obou příběhů?

1) Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem (Jan Werich)

2) Nejhorší smrt je z vyděšení

3) Kdo si umí udělat srandu sám ze sebe, je šťastný jako JÁ