Děcka, já vás tak ráda vidím!

Hlaholila Dáša hned mezi dveřmi, pak odložila svou pomocnou hůl a začalo velké objímání. To se ví, že velké. Po tolika letech!

Třídní srazy. Pro někoho noční můra, někoho taková událost zcela míjí. Ten náš, se uskutečnil po dlouhých padesátišesti letech! Až tomu nemůžu věřit, když sem vkládám ta čísla. A navíc, když je převedu do víc jak půlstoletí, tak to je načisto děsivé. Kdysi někdo řekl, že pořád naříkáme „jak ten čas letí atd...“ ale že pravda je taková, JAK si ten život poskládáme, seřídíme a hlavně užíváme. A já tomu musím dát za pravdu.

Na ten poslední den ve škole si vzpomínám, jako by to bylo včera. Objímání, sliby, slzy. A rozlučka na kopci za statkem.

„Děcka, za rok se tady na tom místě sejdeme“, jsem tehdy vehementně hlásala mezi prvními. To když jsme se po rozlučkovém večírku a pár lahví tajného rybízáku s krásným názvem „čůčo“ loučili a slibovali hory doly. Na druhý den jsme pak opravdu čučeli jak vyoraná myš. A sliby odlétly i s první kocovinou. Ze své rodné Moravské Třebové jsem pak odlétla i já, ale jen kousek. Nedovedla jsem si vůbec představit, že by tomu bylo jinak. Vždycky to je a bude pro mne srdcovka. Naše početná rodina, kořeny.

Základka Na křižovatce, fůra nezapomenutelných zážitků, kam jsem sice pravidelně dobíhala jako poslední a když školník zamknul dveře, já stěží dosáhla na kliku, natož na zvonek. Pak vtěřiny strachu, až se ve dveřích zjeví školník pan Černoušek. Asi mu bylo vždycky líto maličké Jitušky, protože mi opravdu nikdy nevyhuboval.

Maličká jsem zůstala, vlastně čím dál menší, ale když mě včera na srazu fakt všichni poznali, hned jsem radostí vyrostla aspoň na pár okamžiků.

A jen zírám! Vlastík, ve vzpomínkách ten malý kluk, ale vždycky férový, kterého jsem naposledy viděla když nám bylo patnáct. Najednou přede mnou stojí vysoký, šedivý pán. Chvíli ho pozoruji, ale pak uvidím tu jiskru v očích a poznávám.

Pepík! Organizátor toho všeho setkání, kterému patří veliký dík. Věčně usměvavý a vstřícný člověk. Spolu s kamarádkou Mílou zvládli velký kus cesty, aby se toto naše setkání uskutečnilo.

Usměvavého Standu, Vlastíka, Láďu a na konec i Jirku jsem pak poznala hned. A holky? Trochu jsem tápala, ale chtělo to čas a už jsme „se našly“. A pak slib, který už nezní jako prázdná slova, ale vážné rozhodnutí.

„Děcka, prostě přesně za rok, zde na tomto místě!“