Děcka, hybaj na pole!

Už když jsem přicházela ze školy k domovu, vsázela jsem se sama se sebou, zda tam bude ten vzkaz ležet.

Pomaličku, potichoučku otevírám dveře a první, co udělám, běžím ke stolu. Nikde nic, žádný vzkaz od maminky. Jen teplo od kamen, na plotně v krajním rohu pečlivě přikrytá mísa "šulánků" s makem.  Uf, to je úleva a lahoda zároveň. Najím se, převlíknu a honem za děckama, určitě zas mají nějaký plán. Těšila jsem se předčasně. To když se ve dveřích náhle zjevila starší sestra a stroze mi sdělila.

"Mamka vzkazuje, že máš za ní přijít na pole,.. na klásky", rychle dodala a ještě s úšklebkem zdůraznila. "Já nemůžu, víš, máme odpoledko", otočila se na patách a zmizela mi raději z dohledu i dosahu. Ale stejně ji to neminulo, jako i ostatní děti v naší rodině. To jen pro dnešek mě chtěla vytočit.

Chodit "na klásky, či na kukuřici", to mě fakt nebavilo. Jednak mi to, jako dítěti, přišlo potupné. Když se pak děcka ve škole zeptaly, kde jsem odpoledne byla a já jen pípla, že "na kláskách", pár z nich se uchechtávalo. Zvlášť ti, kterým svačina vždycky voněla už na dálku a vůbec neměli páru o tom, jak se žije v početnějších rodinách.

Jít na klásky bylo dovoleno a to byl možná taky důvod, že mě to nebavilo. Jó, rejdit po polích mezi spoustou hrachu, cpát si ho do všech volných míst a hrát v něm třeba na honěnou, to byl jinší zážitek! Hlavně dobrodružný ve všech směrech. Posekaná pole, se zbytky různě položených klasů obilí, nebo kukuřice, jen pár lidí, většinou sousedů, to byla nuda.

Ale muselo se jít. Každá ruka byla doma potřeba. Už při posledním soustu voňavých škubánků jsem věděla, že půjdu. Nazula jsem si cvičky jarmilky, co na tom, že klasy pak píchaly odevšad a někdy zůstaly trčet i pod gumou. Přece si nevezmu školní botky, které vlastně byly jediné a na gumáky bylo sucho. A už míjím koleje, pak železný šrot u Vébra (jejda, tady bych se ráda zastavila a prošmejdila terén), ale spěchám.

Už z dálky vidím maminku, zrovna si sundává květovaný šátek z hlavy a otírá si zpocené čelo a mává. A do mě najednou vjede dosud potlačovaná energie, už vůbec mi nevadí sbírat klasy kukuřic, obilí, nepřemýšlím nad nějakou potupou. Jak mě vůbec mohla taková blbost napadnout?

"Kdepak seš, loudalko", usmívá se maminka a podává mi konvičku s malinovou šťávou.

"Teď nám to ve dvou půjde jedna radost", pohladí mě a já blahem jihnu.

Nyní, kdykoliv tudy procházím, zastavím se na chvíli a prohlížím si místa, kde stávalo pole. Naprosto jasně vidím maminku, její pestrý šátek, jak mi mává, cítím i to pohlazení a vůni posečených klasů.