Děcka, hybaj do kanafasu!

Nebo taky "do cích, na kutě, do peřin". Všechny výrazy směřovaly do míst, kam se nám, děckám, ale vůbec nechtělo.

Kdo by taky spěchal! Zvlášť, když bylo ještě hezky a náš dvůr se hemžil omladinou. Jediný míč kopačák byl neustále v pohybu, půda se senem voněla a lákala k dobrodružství. A co teprve, když se začínalo stmívat. To bylo největší vzrůšo. Starší omladina nás, malé, sice strašila, ale pokud jsem měla někoho vedle sebe, byla jsem klidná. Když se však volání z okna opakovalo už naléhavěji, nedalo se nic dělat. Poslouchat se muselo.

"Třeba se budeme moct dívat ještě na televizi a nebude tam hvězdička", napadlo sestru Janu. Hvězdička, skoro hvězda, značila vždycky průšvih, neboť pořad nebyl vhodný pro děti.

"Musíme taťku nějak zabavit", napadlo sestru. Byly to nekonečné minuty, než přešlo úvodní slovo hlasatelky, která právě uváděla následný film.

"Uf, konečně!"zašeptaly jsme se segrou společně.

"A vůbec se nezmínila o tom, že je nepřístupnej", pochvalovaly jsme si obě.

Sotva však začaly úvodní titulky, v pravém rohu obrazovky se vyvalila hvězda, jak Brno! A my obě zklamaně očekávaly významný proslov našeho otce a nemýlily se.

"Tož hybajte do cích", zazněl konečný povel. Nepomohlo přemlouvání, otec byl neoblomný.

Tak jsme se sklopenýma hlavama šly do vedlejší místnosti.

"A zavřít dveře", dodal přísně taťka. Zavřely jsme dveře, ale v tom nás napadla spásná myšlenka. Vždyť ještě není vše ztraceno! Obě místnosti byly propojené otvorem pro rouru ke kamnům, která se vždycky po topné sezóně uklízela. 

Hurá! Otvor byl tedy volný. Stačilo jen přiložit hlavu blíž a přesně na opačném konci spatřit naši milovanou televizi. To byl vynález. Ovšem nic není dokonalé, to už je tak na světě dáno.

Když se naši posunuli kousek dál, byl vynález na nic. Bylo vidět jen jejich hlavy. Ale aspoň byl slyšet zvuk. Ovšem mělo to další zádrhel. Otvor ve zdi, byl jen pro jednu hlavu. A jelikož sestra byla starší, často si prosadila svou.

"Ty seš ještě malá, máš na takový filmy dost času", poučovala. 

"Tak mi aspoň říkej, co tam právě dávají", škemrala jsem. Někdy byla sdílná, ale často se stávalo, že neúprosně mlčela. A to jsme se pak u slavného otvoru pohádaly. A tím následovalo prozrazení úkrytu.

Ve dveřích se objevil někdo z rodičů a měly jsme obě po "vysílání".

Ještě dlouho jsme však pod duchnama vedly soukromou válku. Ta spočívala v tom, kdo dá "poslední dotek". Pomalu, potichu jsme jedna k druhé vztahovaly ruku, či nohu, aby ten jeden jediný, třebas nepatrný dotek byl ten poslední. Ten pak vyhrál. Někdy to trvalo hezkou chvíli a bylo to nakonec napínavější, než všechny zakázané filmy.