Chceš vědět co tě čeká, tak si zaplať.

S věštci, vědmami a kartářkami, jako by se roztrhl pytel. Jak však mezi nimi poznat ty, kteří dostali tento dar do vínku a skutečně do nás "vidí" a poradí?

Tuto otázku jsem si pokládala v poslední době často. Zvlášť když jsem kvůli nachlazení, byla nucena polehávat a brázdila tak po televizních kanálech. Překvapilo mě, že už v ranních hodinách, na mne z obrazovky jukla tvář neklidného výrazu, která sama o sobě nebudila právě dojem člověka, kterému bych vložila svůj osud do rukou. A čím víc minuty utíkaly, tím nervózněji klepala předlouhými nehty o desku stolu. Avšak telefon ne a ne zazvonit. Vystřídala jsem ještě pár podobných stanic, a scénář byl poněkud stejný.

Před pár lety, mi kamarádka sdělila. "Objednala jsem tě ke kartářce, musíš jít se mnou". Po pravdě řečeno, nechtělo se mi a ani jsem si nebyla jistá, zda chci nějak dopředu vědět, co mě čeká. Brala jsem to proto spíš humorně. Nic zásadního, mi však nesdělila, jen obecné věci. "A co se jí platí, nebo jak to probíhá", ptala jsem se kamarádky. "No dáš jí stovku, ona si sama neřekne, my s holkama to tak děláme vždycky". Ke kartářce, ale už jiné, mě pak dostala ještě jednou. Tentokrát jsem tak nějak cítila potřebu slyšet pozitivní zprávy o nemoci v rodině, což mi také potvrdila. Tím jsem svou zvědavost a touhu po pátrání v osudech ukončila.

Až opět nyní, když jsem ovladačem "šmírovala" televizi. Byl zrovna předvečer dne, kdy měl syn skládat důležité zkoušky. Jako každá máma, i já to prožívala už několik dní předtím, ale přece to na sobě nedám znát, pěkně jsem to napětí dusila v sobě. A právě jsem klikla na usměvavou tvář kartářky, která pozitivně odpovídala jedné paní na dotaz, zda vnučka udělá maturitu. "Tak Jitko, teď nebo nikdy", dodávala jsem si odvahu. "Budeš pak klidnější a konečně se pořádně vyspíš" a už jsem popadla telefon a vytáčela číslo z obrazovky. Ale ouha! Ozval se záznamník, který mi sděloval, že jsem se sice dovolala do kýžené televize, ale že mám vydržet, až bude mít kartářka volnou linku. A spustila se melodie. V mé rozpálené hlavě, ale začalo šrotovat varování a telefon jsem vypnula. Započala jsem právě druhou minutu a z mého účtu, zmizelo nenávratně sto čtyřicet korun. Ano, četla jsem na liště obrazovky, (sice napsáno malinkým písmem), že hovor stojí sedmdesát korun za minutu, ale nedomyslela jsem, že i hovor se záznamníkem. Tak takhle to tedy je. Paní, co právě hovořila s kartářkou, hovor trval patnáct minut. Pokud bych telefon držela dál, vše bych zaplatila a ještě zdaleka neměla jistotu, že se dovolám. 

Inu, neznalost neomlouvá a člověk se učí celý život. Jsem přesvědčena, že nejsem zdaleka jediná, kdo s tímto nepočítal a možná držel sluchátko kdoví jak dlouho. Já jsem po tomto "hovoru" stejně neusnula a byla štěstím bez sebe, až když mi druhý den, zazvonil mobil a v něm se ozval hlas syna..."mami, mám to!"

Hluboce si vážím lidí, kteří jsou obdařeni tímto darem a věští z čehokoliv. Věřím, že mnoha lidem, kteří se ocitnou v těžkých životních situacích, tak pomohou. Ale přesto, se mi zrovna tento způsob komunikace, zdá poněkud nešťastný.