Čekáme už jen na Tebe, sestřičko!

Vánoce a s tím vše spojené, nám zůstává v paměti snad napořád. To prostě nejde vymazat, krásné chvíle by měly přetrvat na věky.

Opět  se v myšlenkách octnu v našem bytě, v domě s popisným číslem dvacet osm. Nastává nejkrásnější období roku, Vánoce. Nadšení, tajemství, odkud asi ten slibovaný Ježíšek přiletí. Nejvíc jsme byli neklidní my, mladší ze sedmi sourozenců, včetně mne.

"Cože, nejíst, abych viděla zlaté prasátko? Jak asi opravdu vypadá a odkud na nás vybafne, když porušíme tuto tradici?"

I toto jsme s vrstevnicí, sestrou Janou, na její popud zkoušely a nikdy se žádné neobjevilo, naštěstí. Protože jsme hřešily, jako divé! Sem tam nepozorovaně uždibly kousek pečínky, nebo tajně uschovanou tlačenku, uzené. Tradice, nebo hřích, to nám bylo tehdy úplně šumafuk. Konečně totiž nastal i u nás den "hojnosti" a my všichni si ho chtěli jaksepatří užít.

"Danko, dej na ty cérky pozor, trochu je zaměstnej, jsou celé nedočkavé a neví už roupama coby vyvedly", přikázala maminka jedné ze starších sester.

Ty to s náma rozhodně neměly lehké, částečně nahrazovaly maminku, chůvu a společnice. Sotva vyšly školu, už nastoupily do práce a další směna je čekala doma. Pomoc tady byla nezbytná.

A zrovna právě o Vánocích. A tak nám byly přiděleny úkoly. Sestra Dana byla neoblobná.

"Jitko, Jano, Eliško, máte na starost všechny tepichy (koberce) a pěkně je vyklepete. Potom zatopíte pod bojlerem, aby bylo dost vody na koupel, pro všechny." Tak rozkázala sestra Dana a pak smířlivě, s pousmáním dodala.

"A když bude vše splněno, bude čtení!"

Tak to byl pro nás veliký impuls a motivace. Předčítání sestry Dany, to bylo něco kouzelného! To se prostě muselo prožít, aby se to mohlo vyprávět.

A tak, jako správný sestry, tentokrát bez hádek a škádlení, jsme jako nerozlučné kamarádky, v pohodě vynesly všechny koberce ven. A přísahám, že jsme ani trochu schválně nezvedly prudce konec tépichu tak, aby druhé ségře nevlítl veškerý prach přímo do obličeje a my se pak poštěkaly jako největší nepřátelé. Tentokrát fakt ne! Byly přece Vánoce a ve vzduchu lítalo něco tajemnýho a hlavně soudružnýho, co nás všecky spojovalo.

A pak přišel náš čas. Hromadná pochvala, že všecko fungovalo, jak mělo. A na pokyn naší sestry, jsme se odebraly do zadní místnosti, kde krásně hřála kamna, piliňáky, u kterých nám plály tváře, rozohněný očekáváním a příslibu krásného, kouzelného večera.

A už se jen čekalo na milovanou sestru, která konečně usedla do křesla, začala číst tím nejkouzelnějším hlasem pohádky, příběhy. Občas mě pobídla, abych jí podala sklenici vody, což jsem se vší důležitostí velice ráda učinila.

Tajemství pohádek, příběhů se nám ještě dlouho odráželo i ve snech a vlastně zní napořád.

Pokaždé, si o Vánocích v duchu šeptám.

"Čekám už jen na Tebe, sestřičko, na kouzelné chvíle dětství, pohádek a šťastného snění."

A slibuju, na svou sesterskou čest, že hned zítra zavolám, tak jak to má být. A sliby se mají přece plnit, zvlášť o Vánocích!

S úctou věnováno sestře Daně a ostatním sourozencům.