Bodlák, gothaj a teplo domova.

Tenkrát svatý Martin přicválal na bílém oři a přivezl sněhu habaděj. A sněhu přibývalo a v kamnech se přikládalo.

Zrovna tak v naší kuchyni. Tam se většinou odehrávalo veškeré dění. Hlavně zatopit v kamnech. I to ráno už pěkně lupalo dříví a kuchyní se rozlévalo příjemné teplíčko. V konvici, na samém kraji kamen už vonělo bílé kafe a já se nemohla dočkat, až ho ochutnám a budu se tak cítit jako dospělačka, protože přece budu pít kávu. Kávička byla samozřejmě melta ochucená mlékem. Jak já se na ni těšila! Tato ranní siesta byla o to příjemnější, že jsem měla jednak odpoledko, tedy odpolední vyučování, a pak tedy fakt, že jsem měla maminku jen pro sebe. A já, nejmladší ze sedmi ratolestí, jsem si toho považovala.

To ráno si i maminka dopřávala klidu a usedla ke své velké lásce-malování. Svůj malířský stojan rozložila u okna, na modré štokrle položila paletu a s úsměvem ve tváři mě vítala na prahu kuchyně.

„Už si hore?“ přivítala mě svým valašským dialektem, který používala celý svůj život. Usedla jsem vedle ní a pomalu nasávala vůni barev a terpentýnu. Už tehdy mi napadlo, jak a jakou cestou by se ubíral její talent a hlavně láska k malování, kdyby....

„Copak to dnes maluješ, mami?“ zírala jsem na poněkud úzký pruh sololitu a nechápavě vrtěla hlavou. Všechny její obrazy mívaly jiný tvar.

„Bodlák, Jituško, obyčejný bodlák. Uviděla jsem ho za naší zahradou a tak moc se mi zalíbil! Možná se to bude zdát divné, ale on má v sobě něco tajemného. Kdybych měla fotoaparát, vyfotila bych ho. Ale jinak to neumím, jen ho namalovat. A přilož do kamen, ten svatý Martin nám nějak štědře nadělil nejen sníh, ale i mráz.“ A já si na chvíli opřela hlavu o její rameno a sledovala, jak jí ruce soustředěně namáčí štětec do barev a pak s lehkostí a hlavně s láskou tvoří dárek pro další generaci.

„Mami, tak klidně maluj, já něco uvařím!“ prohlásila jsem s hrdostí v hlase. Kuchařské začátky jsem už měla dávno za sebou. Tenkrát to byla nutnost, postarat se, co bylo třeba. Ale prostředky měly své omezení. I když bylo sv. Martina, žádná husa, ale bude gothaj, ten to jistí! A tak se na dlouhou dobu smažený gothaj a bramborová kaše a dýňový kompot, staly oblíbeným a nepostradatelným jídlem na našem jídelníčku.

Když jsem za nějakou dobu stála v obývacím pokoji, přede mnou stálo v řadě sedm obrazů. Maminčiny krásně tajemné bodláky.

„Vyber si jeden, jsi první, tak můžeš “, řekla maminka. A já si vybrala ten sedmý v řadě, tak mi to přece bylo přisouzeno. Sedmá, nejmladší.

foto:já