Blaženo, nebuď mrcha, tady jde o život !

"Tak přihlásíme se na tu rekreačku, Jitko, co říkáš? Prý je tam moc hezky", chrlila tyto informace Heda, má věrná spolužačka už od školky. Páni, to je lákavý, poprvé na rekreaci a ještě k tomu na přehradu! Ale jen mi to kazilo pomyšlení, jak to bude s penězi. Obě jsme na tom byly tak stejně, jako učenky jsme braly jen malou částku. A co na to řeknou doma? "Víš co, Heduš, s tím je nebudeme zatěžovat, řekneme, že je všechno placený od ROH", rozhodla jsem. Ještě, aby tak měli doma o nás starosti! 

S hlavou plnou očekávání deseti příštích dnů, jsme usedly do autobusu a ujížděly daleko od domova. To bude príma! V kapse mě hřálo tři sta korun, v kamarádčině bylo o trošku víc. Co nás tam asi čeká? Počasí jako na objednávku, na obzoru už se ukazovaly první chatky, modrá voda. Ta mě zrovna jako nevalného plavce moc nepřitahovala, ale stejně to byl krásný pohled.

"Tady je váš stan," ukazoval náš průvodce. "Tady je malá kuchyňka, kde si budete vařit", dodal. "Vařit, jo?", obě jsme překvapeně pohlédly na staršího pána. "Ano, ubytování máte zdarma, ale stravovat se musíte samy", vysvětloval. To nás sice zaskočilo, ale nijak neodradilo. Stanová oblast byla mimo kemp, na pěkném místě, kousek nad restaurací. Neustále odsud zněla country hudba, právě dával k dobru Michal Tučný své El Paso  a my se k němu s radostí přidaly. Dvě bezstarostné sedmnáctky, které si právě připadaly, jako v jiném světě.

"Ale ještě tu s námi ve stanu měl někdo být, říkal ten vedoucí", vzpomněla jsem si. Asi jí to nevyšlo, a kdopak to asi bude, pomyslela jsem si. Objevila se až druhý den. "Jé, Blažena, no konečně někdo známej", ulevilo se nám. Tak k nám přibyla o pár let starší, naše známá Bláža.

Uběhly asi tři dny, kdy jsme si užívaly slunce a pohody, jenže pomalu začaly docházet finance. Nebylo divu, dílem to bylo naší lehkovážností a taky neznalostí. Ceny zde byly daleko vyšší, než jsme znaly my od pokladen. Co dělat? V cizím prostředí, kde jsme nikoho neznaly, jen Blážu. Musí nám přece pomoct, je to kolegyně. Ale Bláža, jako by byla hluchá. Když už jsme vystřídaly všechny možné prosby o půjčku, už mi došla trpělivost. "Blaženo, neser a nebuď mrcha, tady jde vlastně o život", doslova jsem prosila. Asi to bylo dílem i kručejícího žaludku, takový hlad jsem ještě nezažila, ale Blažena byla neoblomná, jak skála. "No počkej, na tebe taky dojde," pronesly jsme obě nešťastně a raději se šly projít. Jak tak pozorujeme hvězdičky a s dojetím vzpomínáme na naše doma, povyskočila jsem najednou radostí. Na cestě ležely smotané dvě desetikoruny! Páni, to byl objev, pro nás v tu chvíli nejcennější. Hned příští den, jsme šly ke kiosku a koupily něco na zub. Nebylo to sice nic moc, ale nám to přišlo, jako spása a dar z nebes.

"Pojď, půjdeme někam, kde jsme ještě nebyly", vyzvala jsem Hedu příští den. Pocházely jsme zrovna místem, kde nebylo ani živáčka, když tu slyšíme křik. "Pomoc, já se topím, pomóc"! "No to mně někoho připomíná, jako naši Blážu", vykřikla jsem. A taky že byla! Z posledních sil se plácala na vodě, zřejmě byla ještě horší plavkyně, než já. Heda nemeškala, a pro zcela vyčerpanou Blážu skočila." Nejradši bych ti jednu bacila, co tam lezeš, když to neumíš a kde nikdo nechodí", supěla Heda vztekle. 

A tak šlo nakonec přece jen o život. Sice ne náš, ale Blážin. Kajícně stála na břehu, drkotala zuby a mlela pořád dokola. "Holky, já vám všechno vynahradím, přísahám". Sice to až tak do puntíku nesplnila, ale to byla celá Bláža. Jak už nešlo o život....