Babičko, já tě celou pozulíbám.

Jak čas ubíhá, křížků přibývá. Pryč jsou ty doby, kdy jsem si léta přidávala, teď bych je raději ubírala. Ale toto "trauma" jistě nemám sama, milé dámy. A vězte, že jsou daleko horší věci na světě, nač se teda trápit blbostma.

Protože stejně je neovlivníme. Ani to, že jsme se někdo prostě narodili v čase vánočním, navíc nám do toho spadne ještě i svátek. V dětství jsem to vždycky brala jako velkou nespravedlnost. Odbylo se všecko jedním tahem a zase rok čekání! Jak jsem byla bláhová. Jen jeden den v roce se nosit jako páv, protože mi zrovna přistálo patnáct křížků. Myslela jsem si, že všichni, koho potkám, to přece na mně vidí, že už budu mít občanku. Takový pokrok. Ale pravda byla taková, že se žádné ovace nekonaly, paf jsem byla jen já, puberťačka.

A jak šel čas... křížků přibývalo. Rodiče už dávno nejsou mezi námi, ale všichni sourozenci jsme stále pospolu. I když jsme rozeseti po celé republice, stále o sobě naše osmička ví. O jednoho jsme se totiž rozšířili z původní sedmičky. I to se v životě stává. A bráška je vždycky první, který s předstihem gratuluje.

I moje rodinka se rozrůstá čím dál víc. Jako by babičku, tchýni, svokru, nebo jak se vlastně nazývám poslechli. Když bylo na cestě první vnouče, dala jsem povel. "A teď to děcka hrňte třeba po dvojčatech, ať to všechno s dědou stihnem, už nejsme nejmladší".
Když jsem byla nedávno na návštěvě u staršího syna, malý Honzík někam hrozně spěchal. Pak už jen slyším funění po schodech, vidím vztyčenou ruku s gerberou a "Babí, tady máš kvítečko ode mě a pak ještě dostaneš nějakou ňambolku !" ( sladkost). Malý rozumbrada vše vyřešil po svém. Kytku vytáhl z velké kytice a šel popřát sólo.

Druhý, stejně starý vnuk Tomík to vzal letecky. S velkou kytkou se přehnal celým obývákem, div mi nesrazil brýle, popadl mě kolem krku se slovy. "Babičko, já tě celičkou pozulíbám". No není to nádhera? Když jsem s nimi jela do města, ptá se. "Babi a seš ráda že sme tě vyvezli?" Byla jsem ráda a moc.

Pak syn Tomáš sedl k mému počítači. "Mami, udělám ti tady úržbu, jak sis už dlouho přála". Aby ne, čístku můj stolní počítač potřeboval jako sůl. A tak jsem ráda souhlasila. Náhle se celou místností ozval hlas mé dávno zesnulé maminky. Byla to nahrávka pohádek, básniček, které kdysi dávno namluvila na starý magnetofon. A tak se pokojem neslo vyprávění o Palečkovi, O stříbrném stromečku, i o tom, že Veverka šla na procházku...Hlas, který utěšoval, nabádal i rozesmál, který byl vždycky naším bezpečím. Tuto památeční nahrávku syn náležitě upravil a předal mi ji se slovy.

"A víš mami, že se hlas babičky čím dál víc podobá tomu tvému?". 

Moc díky, Tome, to je ten nejkrásnější dárek, který jsi mi mohl dát. A vlastně i dalšímu pokolení, které se narodilo a ještě narodí.