Babičko, bude bunkr?

Čas prázdnin, ať už jarních, nebo těch dalších, vždycky bylo nač se těšit. Těšili jsme se, že zase bude nějaký překvápko.

Pamatuju si to, jako by to bylo včera. (Ne nadarmo se říká, že my, starší, si pamatujeme kdejakou prkotinu z dětství, ale co jsme měli ke snídani, to si ne a ne vzpomenout, nikdo by to z nás nevydoloval.) Za dob mého dětství se na prázdniny těšili všichni, tak jako dnes. Jarní prázdniny nebývaly, aspoň co já si pamatuju. Jen ty letní, zimní a když se zadařilo, tak uhelné. Z toho jsme se radovaly nejvíc my, děcka. A když se navalilo sněhu, to pak bylo něco! Čím větší závěje, tím líp. Postavil se bunkr, jaký by nám mohl kdekdo závidět. A vešly se do něho všecky děcka z naší osmadvacítky i ty sousedské. Koulovačky nebraly konce, když bunkr, tak taky bitva! Já a ostatní přízemní děcka (rozuměj výškově), jsme to měly jednodušší. Když jsme se netrefily sněhem, tak jsme popadly nepřítele za sněhule, pořádně zabraly a hned byl k zemi poražen.

Když nastalo tání, to pak ukáply i slzičky. Bitevní pole zmizelo a nám nezbývalo, než se těšit na jaro, léto. Ale předtím jsme přece nemohly nevyužít břečky, která se po takovém množství sněhu vytvořila. Chudák maminka, která musela po tolika dětech prát věčně promočené punčocháče, nestačily se sušit gumáky, později sněhule. Ale jsem přesvědčená, že takovej studenej odchov, měl něco do sebe. Marodily jsme fakt minimálně.

Čas běžel mílovými skoky, nastaly jarní prázdniny a už na mě zvoní moje trojka. Honzík, Evka a Pavlík.

„Babičko, jdeme k tobě!“ Už slyším dusot po schodech, všichni ze zad shazují baťůžky a netrpělivě se hrnou do teplíčka.

„Babi, bude bunkr?“, ptají se téměř trojhlasně a já radostně přitakávám. „To víte, že bude!“ To už vzduchem lítají všechny polštáře co mám, deky, peřiny, křesla. A do správnýho bunkru nesmí chybět baterka! Mimochodem, už postrádám tři. Budou nejspíš někde pod postelí, kudy se plazily, když hledaly narušitele-pavouky.

A já naslouchám tichému šeptání uvnitř bunkru, tetelím se radostí, protože mě ti moji malí dobrodruzi přenesli do dávného dětství, na které se vzpomíná vždycky s láskou.

(fota: moje)