"Babi, ty máš prsa na zádech!"

Přesně tak, to řekl své babičce ten malý špunt sotva u země. I když nebyl skoro vidět, přesto na tom jeho výroku něco bylo, děti přece mluví pravdu. Skoro vždycky.

U toho něžného oslovení babičce, jsem zrovna byla a přišlo mi to k smíchu. Můj vnouček to nebyl a ta věta přece nepatřila mně, ale úplně jiné babí, tak proč se neusmát.

Přesně si pamatuji ty chvíle, kdy mě starší sestry a hlavně maminka neustále škádlívaly.

"Nechoď shrbená, pořádně se narovnej, jak to stojíš?!"

Jak já ta slova nenáviděla a hlavně to, co se mi neúprosně a nezadržitelně klubalo pod tričkem. Takové stále se zvětšující bobulky, které navíc pořádně bolely. Proč zrovna mně?

A když mamka jednoho dne donesla novou, plátěnou podprsenku a já si ji musela navléct před nastoupenou rodinou, nenáviděla jsem ty vzdouvající se hrbolky čím dál víc. Ale nedalo se nic dělat, děvče z rodu Valachů, krev a mlíko, tak to prostě bylo.

Ale jak rychle se začala má ňadérka klubat, tak se najednou jejich příval v popředí pozastavil. Když jsem si šla koupit mou první pořádnou podprsenku, jen šeptem jsem prodavačce přes pult sdělila, že mám asi jedničku. No, bylo to nakonec něco mezi nulkou a jedničkou, ale při troše šikovnosti, se dalo leccos zamaskovat.

Obrat nastal až s příchodem prvního synka, pak druhého. To už nejen ňadra, ale i vše ostatní nabralo značnějších rozměrů a já si toho jaksepatří užívala!

Toto ale uteklo! Nenápadně, ale zato viditelně, se smršťuje to, co by se nemělo a naopak.

Dnes, když jsem opět pohlédla do zrcadla, ač nerada, jsem musela konstatovat, že mi něco na těch zádech překáží.

"Měl jsi pravdu, ty malý, valašský synečku, nejen tvá babička, ale i já mám na těch zádech cosi navíc!"