Babi, taky budu pisatel.

Zabavit zdravě-nemocného vnuka, dá někdy pěknou fušku. Zvlášť, když má neustále plno důležitých otázek.

Jedno takové hlídání jsem „vyfasovala“ zrovna včera. Prvák Honzík se posadil proti mně a už sondoval.

„Babičko, dáme kožuchy, nebo pexeso?“ Moc dobře ví, ten lišák, že v tom prvním jsem o chlup lepší já, ale v pexesu nad ním nemám šanci. I kdybych se snažila sebevíc. Já ze samé radosti, že už má nejhorší fázi nemoci za sebou, souhlasila jsem s obojím.

Hru kožuchy (vzájemně hádáme číslo,(1-10) které protihráč skrytě napíše a když má v každém sloupci tři, zaškrtá je, pak pokračuje až do posledního čísla) tak tu už se naučil téměř bravurně, což znamená i s triky, které k tomu patří. Dělala je moje maminka, já i mí sourozenci. A proč vlastně kožuchy? Samozřejmě, že jsme se na to maminky ptali, bylo nám vysvětleno, že hustě zaškrtnutý sloupec pak vypadá jako kožich-po valašsky kožuch. A tak se vždycky Honza snaží, aby to byl skutečně kožich pořádný. Tentokrát jsem vyhrála a vnuk to vzal kupodivu sportovně.

Ale pak se šibalsky zachechtal a už po stole rozhazoval pexeso. Tak to bude nářez, už to vidím! Všechny obrázky se mi zdály podobné, jen se to v Honzových rukách kmitalo a už skládal pořádnou hromádku. Já s bídou tři uhodnuté a to ještě náhodou.

„Babi a kdo tě naučil být pisatelkou?“ vnesl najednou do hry otázku. Usmála jsem se tomu názvu a pokračovala.

„Tak jako malování, i psaní bavilo mou maminku. Psala říkanky, pohádky. Tak jsem to asi zdědila od ní.“ Honzík zpozorněl, hra šla najednou stranou. „A babi, ty si ty příběhy vymýšlíš, nebo píšeš pravdu?“

„Honzíku, někdo to umí, vymýšlet si, ale píšu jen to, co jsem opravdu zažila já, nebo někdo z mého okolí. Denně zažíváme mnoho nového kolem sebe. Hlavně to musí člověka bavit, pak je taky radost podělit se s tím s ostatními.“ „Babi, tak já budu ten, kdo to po tobě zdědí, už jsem se rozhodl, budu pisatel a budu psát pravdu!“

A věřte mi, v té chvíli vůbec nevadilo, že jsem v pexesu prohrála.