A jak se máš ty?

Já, já, já jenom já....tenhle popěvek mě napadl hned při vystoupení z autobusu. Nejen v nich potkáte své známé, a začnete rozhovor, pokud vás vůbec pustí ke slovu.

"Jedu k holičce, víš", oznámila hned na zastávce a nervózně si prohrábla šedivějící vlasy.

"Jsem pořád v jednom kole. To víš, prázdniny. Všechna vnoučata se u nás střídala, pak jsem jezdila já hlídat k nim. Mají to tam moc hezký, jen ta kuchyň stála dvěstětisíc, právě dodělávají nový bazén, abys rozuměla, nic obyčejnýho, pěkně vykachlíkovanej, žádnej šmejd, bratru taky pěknejch peněz, až se mně protočily panenky, ale mladí na to maj, tak proč ne. A když nebudou, rádi jim přispějeme, ať maj vnoučata to nejlepší.

Jo a taky auta, to bych zapomněla! Takový krásně velký, žádná ojetina, ale fungl nový, pohodlný. Samože má každej svý, přece nebude dcera jezdit metrem, fuj, to bych nedovolila, mezi nějakou chátrou se tlačit. Mají oba diplómy a zaměstnání na úrovni, tak to musí být někde vidět.

A jídlo, Jitko, kdybys jen viděla, kam oni choděj na jídlo! Tos nikdy neviděla, leda ve filmech, jak oni se stravují, no jak říkám, na úrovni.

Ještě jsem neřekla o hadrech. Jedině ve značkovým a na zakázku! Kdepak, kdyby mě dcera zahlídla v teplákách, to si ani netroufnu pomyslet. Musím vnoučata ve městě přece reprezentovat, proto taky jedu k té holičce. Nechám si udělat něco netradičního, do červena, ať zářím."

Už už jsem se nadechovala, že taky vydám aspoň hlásku, ale šance nebyla.

"A to hlavní jsem ti ještě neřekla, jsem já to ale blbka! Moře, pojednou zase k moři, do soukroma, né se tlačit s ostatníma na pláži. Hezky do apartmánu, sami, však na to mají. Prý mně pošlou pohled a budem si volat přes ten skajp. Oni na mě myslí." 

Monolog skončil. Její poslední slova mi už unikala, protože jsem vystupovala. Potkala jsem jinou kamarádku, která sice chvátala do práce, ale během minuty jsme si stihly říct vše podstatné. Hlavně to, co jsem očekávala celou dobu.

"Jitko, a jak se máš ty?"