A já lízátko nedostanu?

Vlasy rostou, nehledě na počasí a extrémní sucho. Navíc se pod kloboučkem, chránící pálivé slunce mastí až běda. Když jsem se při pohledu do zrcadla zděsila, že zas vypadám jak Einstein, moje cesta vedla do kadeřnictví ŠMIK-ŠMIK.

Chodím sem už léta, je to tu vyhlášené, tak jsem trnula, abych měla štěstí. Podařilo se. Přede mnou jen mamina a dva blonďatý andílci. Osmiletý frajer právě ukazoval kadeřnici foto, jak by si to na hlavě asi přál. S důležitostí kontroloval každý pohyb zkušené paní a čupřina na vrcholku jeho "kuželky" pak byla jako třešnička na dortu. Ještě nagelovat a "frajer Luke" odhodil veškerý ostych i ručník kolem krku a usedl na lavici vedle mě.

"Ty seš borec", pochválila ho maminka, "to se budeš Sáře líbit". Usmál se, očkem mrkl po mně, a pak hleděl do svého telefonu.

"A teď ty, Adélko a nevrť se", upozorňovala zbytečně blonďatou, pětiletou panenku její mamka. Adélka, sotva se usadila ve vysoké židličce, byla jak šídlo. Trpělivá kadeřnice ji však zkušeně zabavila, a to celkem nahlas, takže jsem se dozvěděla, že Adélka ještě kluka nemá (možná proto si to tak nevychutnávala jako její bráška) a že se moc těší do školky.

Slušelo jim to moc. Zamilovaný frajer Luke a ještě nezadaná Adélka seděli vedle sebe, blonďaté vlásky načesané dle jejich přání, po celou dobu špitající svoje tajná prázdninová přáníčka a zážitky. Než ostříhali i jejich maminku, zároveň i mne, dostali od hodné kadeřnice lízátka. Trošku zklamaně jsem pak při odchodu zaprosila.

"A já lízátko nedostanu?" Aspoň jsem v tom dusnu rozkmitala úsměv na tvářích a tak trošku zalitovala, že dříve to bylo se stříháním jinak. 

***

To když se přehoupl první měsíc prázdnin, už nás maminka "srovnávala do latě". Kdepak k holiči, to nepřipadalo v úvahu. Sedm dětí, to by byla nepředstavitelná suma. Starší sestry si už nějak poradily, vždycky se našla nějaká kamarádka, která je ostříhala, ale co my, nejmladší? A tak byl střih pěkně podle kastrólu. Pamatuji si, že brácha měl jednou takový sestřih, že odmítl jít do školy. Já se svými věčnými kudrlinami, to taky neměla lehké. Mamka si na mně tehdy dala zvlášť záležet, že jsem vypadala jak stará-mladá a děcka se mě ptaly, co jsem provedla. Nedej bože, když se objevily vši! Kromě hrozné hanby, kterou jsme v sobě potlačovali, pak nechutné očisty pomocí terpentýnu, DDT atd. jsme s obavami šli do školy. Až mnohem později jsme zjistili, že naše obavy byly zbytečné, vši zachvátily celou školu. Nikdy jsem si nemyslela, že se tento nešvar může po mnoha létech vrátit, a dokonce s tím budou děti obchodovat. Jedna veška-pět korun, říkalo se tehdy. O dnešním kurzu nic nevím. Jsem ráda, že je to dnes dle přání, ať si každý rozhodne, co bude nosit na hlavě. Nejdůležitější vždycky bude to, co kdo nosí v hlavě. 

A lízátka? Ta už jsou pro vnuky, ne pro babičky.