A drobný na autobus máš?

Potichu zašeptala, tak, aby nikdo jiný neslyšel. Přitom posunula dlaň přímo ku kapse bundy, a já vždycky věděla, že tam nejsou jen drobásky.

To prostě byla naše mamka. Určitě v sobě měla zvláštní radar, takový ten maminkovský, který ani za nic na světě nedala znát. Protože moc dobře vždycky věděla, co se u nás dětí zrovna odehrává.

Jestli jsme se dobře vdaly, zda se jediný brácha dobře oženil (což si pak u něj mohla ověřit nejedenkrát). Její zvláští monotorink nás tak provázel celým životem. A její hláška „A drobný na autobus máš?“, kdykoliv jsem odjížděla z mého rodinného domu, se tak stala tradicí.

A náhle tu mamka už nebyla. Skončilo pevné a jisté zázemí, takový ten přístav, který tě ochrání za každých okolností. A na který se můžeš stopro spolehnout. Tehdy jsem byla bezradná a vůbec si nedokázala představit, že ty bezpečné dveře se už nikdy neotevřou.

Ale život nás jen tak šibalsky zkouší a prověřuje, jak jsme si jisti svým stýskáním. A někdy ten koumák jakoby nakopne.

„Neteskni Jituno“, ozvalo se mi jednou v mé hlavě, „máš tady přece ségry“. A já opět pozvedla své pozadí a postupně zavítala ke každé z nich. Měly jsme přece stejný žal, stejnou bolest. A společně se nám to zvládalo mnohem líp. Když jsem jednou narychlo spěchala od sestry na bus, z rohu místnosti se ozvalo „ a drobný na autobus máš?“ v ten moment jsem úplně strnula. Známé rčení mé maminky teď pronesl švagr a přitom se spiklenecky usmíval.

A tak se splnilo takové nepsané rodinné rčení a mělo dlouhá léta svého pokračovatele. Až dodnes, kdy jsme Staňu doprovodili na jeho poslední cestě. Byl velký kus života od mých pěti let, velká část nejen mého já, ale i života ostatních sourozenců. Člověk, na kterého se nezapomíná.

Ještě jedenkrát vyjít do polí, ještě jednou moci potěšit se jarem. Vidět louky kvést a zlátnout obilí, ještě s životem se rozloučit jak darem.

A kdykoliv budu pospíchat na bus, vždycky si vzpomenu a v dlani budu svírat mince, které pro nás znamenají rodinné tajemství.