Pomoc proti koranaviru

Jak se chránit proti onemocnění koronavirem, a jak pomoci ostatním, jsme se učili již na základní škole. Děláme to dodnes, ministry nevyjímaje. 

Omlouvám se všem, kteří jsou informovanější. Ve skutečnosti jen velmi okrajově sleduji dění kolem covidu. Vím, že se o něm lidé baví a zasahuje nám do života. Vím, že byl proti němu vytvořený PES a že je tu mnoho lidí, kteří nám chtějí pomoci. Někteří z nich mají moc, nám proti covidu skutečně pomáhat. Jenom  nevím, zda bojem proti covidu, nebojují i proti nám.

Něčím podobným jsem si již párkrát prošel. Patřím k těm, kteří získali moc "pomáhat".  

Z mého zápisníku v roce 2016

Byl i nebyl to obyčejný den. Obyčejný, pokud jej vytrhneme z věčnosti. Takových dnů již bylo a bude, že je nelze nazvat jinak než běžnými. Nějaký člověk ráno vstane, něco udělá, něco prožije a zítra, a pak ještě tisíckát, zažije něco podobného. Celý život se pak může zdát jako obyčejný, zaměnitelný, zbytečný. Všechno se změní, když se to propojí s vědomím onoho člověka. Když se viditelný svět setkává s neviditelným. Když každá maličkost, každý úsměv, každá slza je přivedena k vědomí. To pak sekunda je hodinou a jeden úsměv má dosah vesmírného rozměru. Dávno je lidem tato skutečnost předestírána a od nepaměti je popisováno, že když vězně vyvedou, po letech věznění v temných kobkách - na denní světlo, tak se stává, že tento člověk oslepne. Ve své Cestě světla Komenský píše, že je potřeba takového člověka postupně přivykat světlu. Toto přivykání je součástí cesty Světla. Pro Komenského byl svět školou Boží moudrosti. Tvrdil, že svět nebyl stvořen k jinému účelu, než aby byl člověku předehrou k přijetí světla. 

Někde v povědomí jsem měl, že to nebyl obyčejný den, ale zároveň tam byla iluze, jako má každý poutník ze tmy ke světlu, že je to vlastně běžný den. Přijel jsem do školy. Podíval jsem se na rozvrh, méně již do tematických plánů a při školním zvonění jsem přijal svěřené děti do své péče. Měl jsem s nimi mít dvě hodiny pracovního vyučování. Šestá třída. Dvanáctileté děti. Učitelské tematické plány sedmdesátých let dvacátého století a venku věčná bezčasá příroda v kontextu vrcholné civilizace. Pro Komenského bylo poznávání přírody prvním ze tří úkolů pro člověka, domníval se, že nám příroda může odkrývat tolik tajů, kolik se vejde do Boží nekonečnosti. Bez mikroskopů viděl, že za každým přírodním tajemstvím se ukrývá Boží řád připravený pro zkoumání člověkem. Připravený - podstatný i nepodstatný - protože byl pro něj jen nástrojem pro osvětlení člověka. 

Miluji řád. Toužím, aby děti rozeznaly, kdy je čas zábavy a kdy práce. Toužím, aby čas, kdy jsou se mou byl naplněn smyslem. Smysl pro mé vnitřní hodnoty, je mi jako každému zdravému člověku, bližší, než smysl pro tematické plány. A tak, když jsem se podíval z okna na padající listí, věděl jsem, že je čas uklidit školní zahradu. Nepochyboval jsem o tom a s jistou samozřejmostí jsem požádal tandemovou kolegyni, zda by se mnou nešla ven na školní zahradu. Mnoho lidí těší práce. Mnoho lidí nachází ve své práci potěšení a tak proměňuje všední den v nevšední. Vždy mě těšila práce venku. Dnes mě těšila práce s kolegyní a cítil jsem, že konám správně, když dětem tyto hodnoty předávám. Možná by se mohly mé záměry zapsat do třídní knihy, jako rozvoj klíčových hodnot, nebo ještě lépe, jako zavedení průřezových témat, která kombinují praxi s teorií a mají dávat dětem zážitky. Já jsem však cítil, psaní takových zápisu, jako nepřiměřenou úlitbu bohům. Vnímal jsem rozpor, že to co dítě prožívá, nemusí vůbec korespondovat s úředními zápisy. 

Prostě byl krásný podzim, byl jsem s milou kolegyni a skutečnými dětmi. Děti byly plné energie a odhodlání kopírovat svět dospělých. Chtěl jsem pracovat a věděl jsem, že se děti připojí. Kdo se nepřipojí bude tolerován. Kdo je tolerován se nakonec z vlastní vůle připojit k dílu, které se daří. 

Je to dar mít radost z práce, kterou právě dělám.  Dvacetsedm motivovaných dětí s dvěma učiteli udělá za dvě hodiny tolik práce, jako úklidová firma za celý den. Vyčištěné trsy trav mezi dlažbou, vystříhané nálety, odvezeny hromady listí, ocelovým kartáčem vyčištěné pískovcové bloky, pískové doskočiště proseto a zakryto. Je vlastně škoda, že to na mnoha místech nemohou dělat děti. Děti nám často chtějí pomoci. Méně často o naši pomoc žádají. Ve školách právě naopak častěji chceme dětem pomáhat a jen málokdy si od nich chceme nechat pomoci. Možná proto chce v dospělosti tolik lidí pomáhat druhým, aniž by se ptali, zda ten druhý jeho pomoc poptává. Bohatý svět pomáhá rozvojovému, chytrý hloupému, jen Bůh nás možná nechá dělat co se nám zlíbí a pomoc nabízí, jen když si o ni upřímně řekneme.

Možná to může připadat málo, ale prožil jsem si krásné dvě hodiny, těšil se na další příjemné plutí časem a spolu se mnou i moje děti, a pokud se nemýlím, tak i duch školní zahrady.

Napadá mě otázka, zda všichni ti úředníci a ministři, kteří nám ze srdce pomáhají zvládnout dobu kovidovou, se nenaučili ve školách chybně vnímat rozdíl mezi pomocí a manipulací.