Náplavka

Jak je možné že jdou lidi k vodě a na vzduch, když jasně vědí, že mají být doma? Tolikrát byli poučeni, že mají vyřídit nezbytné věci u lékaře či obchodě. Do práce a z práce. Nedružit se. To je tak těžké dodržet?

Někde se stala chyba.

Copak jsme se ve škole neučili, že hlavně je potřeba poslouchat? O známky nejde, aspoň ne u těch, co trochu životu rozumí. I učitelé vám známky prominou, ale chování ne. Zdá se, že v Praze je mnoho lidí nevychovaných. Klidně chodí, kam nemají.

Jako obvykle píši jen o sobě a tím uvažuji, kam patřím, co mám dělat. Mě škola nedala nic. Myslím, že skoro nic.  Mluvit česky mě nenaučila, za to mohu poděkovat své mamince. Z matematiky a mateřštiny jsem měl jenom strach. Češtinu a její podoby jsem začal mít rád až hodně po skončení školy. S matematikou  to samé. Myslím, že tu trochu počtů bych zvládl i bez školy. Tolik týdnů a let co jsem u ní ve škole proseděl má mizerný výsledek. Opět až později jsem zjistil, jak krásná je v symbolech a že některá čísla jsou jako magie. Pro mě to byl to promarněný čas. Tolik šikovných lidí by mohlo vyprávět, jak dali přednost svým zájmům před těmi ve škole. Úplná výjimka nebudu.

U Náplavky to vypadalo, že snad do školy nikdo nechodil. Jen ti policajti, měli roušky správně na sobě. Možná těch chyb je více kolem nás. Když si mám popravdě přiznat, kdy jsem potřeboval lékaře. Tak zatím ještě ne. Zubaře si zaplatím, a o nikom jiným zatím nevím. Vím, že se člověk nemá rouhat a já to nedělám. Jsem moc rád, že až je budu potřebovat, mohu zajít. Dosud jsem je vždy potřeboval ze společenských důvodů. Zaplatit jim za razítko, že vidím a slyším, a tak mohu do školy či ke stroji. Domluvit se s nimi, že bych zůstal pár dní doma, protože se chci vyležet. Jejich rady byly vždy velmi jednoduché. Asi jsou různí. Někdo vám řekne, raději běžte na zdravý vzduch a nedýchejte ty výpary z čínských hadrů. Někdo jiný raději mlčí. 

Škola, nemocnice, policie. Ta na Náplavce pomáhá a chrání, asi jako já jsem se učil ve škole. Kdo ví, kdo to vymyslel. Dělá, co má. Napomíná lidi, že se chovají, jako malé děti. Sami vzorně upravení jdou příkladem, jak se chodí kolem vody. Jako když učitel jde důstojně po chodbě. Pomalu a s rouškou na hubě. Třeba to není v Praze tak hrozné, když prý ve Španělku se už musí i do moře chodit s rouškou. Uplavané roušky ať si vyřeší ryby a naše děti.    

Co nás to táhne jít na slunko a k vodě? Co nás to táhne mít k sobě blíž? Kdo se nás tak bojí, že nám tohle nepřeje? 

Cítím, že něco je ve vzduchu a nejsou to jen viry.