Kamarádi a soudci

Dnes 6. 7. je státní svátek upálení mistra Jana Husa. Můžeme s neemocionální korektností spekulovat, že to bylo trochu pochopitelné a poplatné zvykům a navyklým způsobům řešení jeho doby, upalovat za vlastní názor. 

Nikdy jsem neslyšel, že by se o mistru Janu Husovi mluvilo jako o Honzovi, stejně jako Honzíkem nebyl Jan Lucemburský, Jan Žižka, Jan Palach či Jan Zajíc. Někdy se mi zdá, že komolení jména je hrubým zásahem do “nomen omen” jedince. 

Líbí se mi, když je kolem mě více Janů než Honzů.

Učil jsem jednoho Jana, a i když mu všichni říkali Honzíku, nikdy jsem jej takto neoslovoval. Jmenoval se Jan, příjmením dejme tomu Diviš, takže pro mě byl vždy Janem (svobodným mužem) a nikdy Honzíkem (malým dítětem). Je to už hodně dávno, kdy chodil se svačinou do školy a s nadílkou nepříjemností ze školy. Někdy chceme děti naučit, že vnější hodnocení je důležitější než jejich vlastní. Přitom každé skutečně rozradostněné dítě ví, že vnější motivace nikdy není tím skutečným hnacím motorem k chuti se učit tomu, co poutá pozornost, v čem spatřuje význam a obohacení svého prožívání života. Janovi tak dávali ve škole zejména negativní hodnocení a je jasné, že i tato vnější hodnocení mají svůj, řekněme tvarovací význam. Spíš než rošťákem byl uličníkem. Když za mnou v pololetí školního roku přišla jeho maminka, nesla mi papír, že tam mám chybu. 

“To je možné,” odpověděl jsem, “to byste nevěřila, kolika chyb jsem se už dopustil.”

Na papíře byla napsaná pochvala pro Jana Diviše, tak jsem se zeptal: “Kde je chyba?” 

Janova maminka s nepřekonatelnou vlídností mi řekla, že ve jménu. Je tam napsáno “Jan Diviš”. Protože jsem stále nerozuměl, tak mi se stále stejnou vlídností vysvětlila, že buď je to pochvala pro někoho jiného, nebo tam nemá být pochvala, ale napomenutí. Honza přece nosí každé pololetí ze školy důtky za své chování. 

Jan si podle mě pochvalu zasloužil. Tehdy jsem jej učil a zároveň mu byl třídním učitelem právě onen půlrok, přesto jsem viděl, jak ochotně přijímá každý náznak někomu pomoci, učitelům, stejně jako spolužákům. Nebavila ho škola, ale ochotně za všechny mazal tabuli, třídil papír, chodil pro pomůcky… Také jsem měl pocit, že pochvala pro něj může být povzbudivou motivací, aby vydržel chodit do školy. Jeho údělem nebylo sedět bez hnutí v lavici, miloval pracovní vyučování, tělocvik, momenty, kdy mohl něco fyzicky dělat. Povedlo se. Janovi se na základní škole začalo postupně lépe dařit. Dostal se i na učební obor, který se mu líbil. Když jsem jej viděl na střední škole vypadal mile a sympaticky. Po střední škole působil jako mladý spořádaný muž. Ukazoval mi své auto a děvče se kterým chodil. Nechal mě pozdravovat od své maminky. 

Pak jsem jej několik let neviděl. 

Nedávno jsem zjistil, že právě přišel z vězení. Nějaký jeho kamarád po něm chtěl křivé svědectví. Chtěl, aby mu Jan jako jeho kamarád dosvědčil, že někde byl. Jan mu to u soudu dosvědčil. Když se prokázalo, že se jedná o křivé svědectví, podala státní zástupkyně na Jana trestní oznámení. A protože Jan se u soudu hned nekál a neprojevoval účinnou lítost, dostal 6 měsíců. Do vězení skutečně nastoupil. Mě říkal, že by to soudkyně stejně nepochopila, že to byl jeho kámoš, kterému dal slovo. Byla to blbost, neměl mu to slibovat, už když to sliboval, tak neměl dobrý pocit, ale dal mu své slovo a nechtěl kamaráda zradit. Nevěděl (poloprávníci rádi řeknou, že byl seznámen s možnostmi odvolání), možná nerozuměl, že se může třeba odvolat, dodatečně projevit lítost, prostě nerozuměl, jak hrát hru s vyšší třídou vysokoškoláků. Mohlo by se říci, že o nic nejde, šest měsíců je méně než kdysi vojna na dva roky. Jenže ono jde. Jde o jeho důvěru v systém. Jde o to, že navzdory požádání o výmaz, nebude záznam o jeho trestné minulosti nikdy skutečně zahlazen. Jde o to, že je mladý a že bude s námi dlouho žít. Věřím, že kdyby bylo potřeba, bude ochoten za naši zemi položit i život. 

Je to hloupý Honza, nebo Jan držící slib?