Chvála egoismu

Egoista, komunista, fašista… Jsou to nadávky? Někdo by se mohl zeptat na mé zdraví, pokud se ptám na tak jednoduché otázky. 

Před komunisty a fašisty se řešila otázka duše a těla a s ním spojeného aga. Bylo to jasné, duše je svatá,  tělo a jeho myšlenky hříšné. Dodnes je bráno u lidí - kteří si uvědomuji, že jsou věci přesahující, transcendentní - za samozřejmé, že vždy jde o duši. Jaká je vazba  mezi duší a tělem? Nežijeme nějakých dva tisíce let v omylu, že tělo je jen nástroj duše na poznání Univerza, a je tedy možné ho třeba spálit pro svobodu ducha? 

Nejsem komunista. V 88 jsem to jasně a nahlas řekl. Přesto si velmi vážím všech soudruhů, kteří pochopili, že když se spojí, bude jim lépe. Heslo: Proletáři všech zemí světa, spojte se. Bylo pokrokem a teprve až mnohem později bylo devalvováno až hanba. Kdyby se nespojili, možná by ještě dnes byla pro dělníky 12 hodinová pracovní doba, a za odměnu, možnost přespat u svého stroje. Nejsem fašista. Přesto, kdo rozumí pohnutkám, proč někteří hledají jistotu v nacionalismu a fašismu, nemůže nad tím opovržlivě mávnout rukou. O fašismu a komunismu, bylo psáno hodně. Jenom jsem tím chtěl naznačit, že máloco je tak černobílé, jak to někdy vypadá. Stejně jako s egoismem.

Ego je protiváhou Id. Rozumné a racionální ego je protiváhou tajemných pudových proudů. Egoismus se také stal nadávkou. Už vstoupil i do pohádky. Král Egon z Egonova království. Udivuje mě, jak se lidé rychle naučili dát egoismu hanlivý nádech. Jako s komunisty i fašisty, i zde byla doba, která racionální chování adorovala. Dnes neznám nikoho, kdo by mezi své přednosti umístil egoismus. Proti egoismu nejvíc bojují duchovně zaměření lidé. Jenže mě to přijde, jako když se znalostem prvňáčka nejvíce směje třeťáček. Takový středoškolák již nemá důvod se s prvňáčkem srovnávat. 

Mnohé duchovní nauky považují zničení ega za cestu k osvobození z útrap zrození. Předestírám, že nemám žádné pochybnosti, že jsou věci, které nás přesahují. Nemám ani pochybnosti, že zánikem těla nedochází ke ztrátě vědomí. Pak je pro mě otázkou: Proč u duchovního rozvoje slyším tak často mluvit proti egu? Proč ho lidé, kteří pocítili hlas svého srdce, chtějí umlčet? Co je tak špatného na egoismu? 

Ti, co nemají stejné zkušenosti jako já, možná připustí, že existuje teorie reinkarnací. Lidí se rodí znovu a znovu, aby se z různých životních situací stali poučenějšími. V tomto smyslu se říká, že duše je nesmrtelná a tělo smrtelné. K tělu nerozlučně patří činnost mozku, rozumové dovednosti. 

To jsme u jádra věci. Tělo se narodí a bude obdařeno CNS. Centrálním nervovým systémem, egoismem, jástvím. V tomto myšlenkovém ohledu úplně stačí přijmout, že je tělo něčím řízeno, že není napojeno na žádné jiné zdroje (planetární, boží, morfické rezonance aj.) Pokud je v tomto konceptu duše nesmrtelná, tak se říká, že je to ona, která si vybírá pozemskou cestu, cíl své návštěvy a školy. Vybírá si situace, rodiče - na základě předchozích zkušeností - které můžeme nazvat třeba karmou. Takže pokud si duše vybere tělo postiženého člověka, má k tomu důvod. Asi potřebuje něco zažít. Pokud si duše vybere tělo vojáka, cholerika, má k tomu důvod. Pokud si tělo vybere zárodek těla silného egoisty? CNS si duši nevybírá. Duše si vybírá CNS. Když je součástí CNS silné ego,  kde se bere přesvědčení, že je potřeba ego potlačit?

Pokud nemám pochybnosti, že jsou věci, které nás přesahují, obdobně rozumím, že nechci trávit čas se silným egoisty, fašisty … Jenže nepotřebuji ani pobývat s lidmi kteří bojují proti nim, kteří je vidí jen jako zlé. 

Popravdě mám nad nimi spíš soucit. Stejně tak u svého ega. Také jsem mu ubližoval. Potlačoval ho, sděloval mu, že tohle se nesluší, tohle není v zájmu planety, společnosti, rodiny. Když moje ego chtělo, abych se radoval z těla, abych byl pyšný co v tomto těle dokáže - přišlo mi to neslušné, pomíjivé. Komu to přišlo pomíjivé? Mé nesmrtelné duši? Ale ego pomine, skončí spolu s tělem a zbyde jen zkušenost, kterou předalo své duši. 

Když to tak píši, říkám si, že bych měl mít nad svým egem nikoli soucit, ale cítit k němu vděk, že zajistí všechny podněty pro svoji duši. Říká se, že moudrý poděkuje svým nohám, že ho donesly, kam potřeboval. Neměla by duše poděkovat egu, že mu celé to divadlo, celý ten svět zážitků, dopřeje? 

Když o tom tak přemýšlím, říkám si: Když si duše vybere, kam se narodí, nemá se také duše naučit více naslouchat svému dočasnému parťákovi? Sedím někde uprostřed Evropy. U sochy ďábla učitele a člověka. Ďábel mu v knize ukazuje, co všechno se může naučit, co vše může ovládnout. Dávno víme, že je hříchem chtít ovládat děti. Byly doby, kdy jsme to nevěděli. Kdo nám řekl, že se máme stydět za své  ego? Že ho máme trestat a zatlačit?

Já to dělal. Potlačil jsem ego. Jen málo jsem směřoval, kam mě mé ego vedlo. Vlastně ani nevím, zda jsem mu dopřál dost sluchu. Jako učitel jsem vždy věděl, že žákům musím naslouchat víc než oni mě. Jako člověk jsem možná promarnil možnost více naslouchat svému egu, svému zrození. Někdo to měl možná naopak, přespříliš naslouchal egu a málo srdci. Chvála těm, kteří našli rovnováhu.