Štědrovečerní zázrak

Neuvěřitelný příběh s nádechem tajemna se odehrál před pár lety a aktérka příběhu a celá její rodina, prožila záhadný zážitek, se kterým si ještě dlouho všichni lámali hlavu.

Tak nějak vypadal záhadný štědrovečerní návštěvník.wikipedia

Tento příběh znám z vyprávění mojí kamarádky Hanky a protože je absolutně k neuvěření stojí jistě za to vás s ním seznámit.

Byl štědrý den,  za okny se třpytily sněhové vločky a naváté závěje sněhu až na parapetu oken, dávaly tušit, že tento rok jsou vánoce jako z pohádky.

Pro Hanku to však byly nejsmutnější vánoce, které prožívala. Tři měsíce před vánoci jí náhle zemřela její milovaná maminka, která se narodila právě na štědrý den večer. Hanka se s nečekaným odchodem maminky velmi těžce smiřovala a přípravy na tyto vánoce byly pro ni spíše muka než nějaká radostná událost. To si uvědomovala, ale věděla, že nemůže svým dětem a rodině vánoce pochmurnou náladou zkazit. Přes veškerou bolest v jejím srdíčku se snažila připravit vše jak má být, aby nikdo nepoznal, jak moc se zrovna dnes trápí.

Schylovalo se ke štědrovečerní večeři, vše bylo připraveno a tak začala svolávat všechny členy rodiny ke svátečně nazdobenému stolu.

V tom přiběhl její syn a volal jí aby se šla podívat do jeho pokoje na balkon, že je tam nějaký malinký ptáček a choulí se u balkonového okna. Hanka se synem vyběhla nahoru a pomalu otevřela balkonové dveře. Uviděla neuvěřitelně malinkého ptáčka. Z počátku nevěděla co dělat, ale nakonec zvítězila její starost o to jestli ptáček není třeba zraněný a venku by bez pomoci umrzl. Natáhla k němu ruku a ptáček se ani nepohnul. Dobrá, řekla si, asi potřebuje pomoc. Přiblížila ruku až k ptáčkovi a pohladila ho. Konejšila ho slovy aby se nebál, že mu chce jen pomoci. Ptáček se tvářil jako by jí rozuměl a nechal se od ní vzít do ruky. Vzala ho dovnitř a chvíli si s ním povídala. Byl neuvěřitelně maličký a svým vzezřením připomínal kolibříka. Byl celý černý, jen na hlavičce měl nádherně modré zbarvení a zobáček tenounký a dlouhý asi dva až tři centimetry, váhu měl snad jen pár gramů. Jednoduše řečeno, zobáček měl dlouhý téměř jako své tělíčko. Hanka cítila jak mu bije srdíčko v klidném rytmu a ptáček nevykazoval nic co by se podobalo tomu, že má strach. Rozevřela tedy dlaň a nechala ptáčka aby si udělal co chce. Pokud by se bál mohl v tu chvíli z její ruky odletět, ale neodletěl. Seděl si na dlani v klidu dál. Mezi tím se seběhla celá rodina a nevěřícně se dívali na to miniaturní stvoření. Příchod dalších členů rodiny ho nijak nevyplašil. Ptáček se nenechal vyvést z míry a všechny členy rodiny si rovněž prohlížel a dělal to očividně se zaujetím, protože přitom nakláněl hlavičku ze strany na stranu. Hanku to zaujalo a začala ptáčkovi jednoho člena po druhém představovat a okomentovala, kdo je kdo. Bylo to naprosto neuvěřitelné a spontánní, ptáček si všechny prohlížel svýma očičkama, které byly černé a vypadaly jako korálky. Toto setkání s ptáčkem už trvalo asi deset minut a mini ptáček si to očividně užíval. Neuvěřitelné!

Najednou si Hanka uvědomila, že celá večeře vychladne a je tedy nutné ptáčka dát na tu dobu do klece, kterou měla doma ještě po korele, která jim asi rok před tím zemřela. Přinesli klícku a Hanka dala ptáčka dovnitř a na dně klece ruku rozevřela. Všichni čekali, že ptáček začne v kleci zběsile poletovat, ale nic takového se nestalo. Ptáček si vyskočil na bidýlko a v klidu se rozhlížel. Hanka vyndala ruku a zavřela dvířka klece. Po chvilce začal ptáček šplhat po straně klece a zkoušel prostrkávat hlavičku mezi dráty klece, jako by se chtěl dostat ven a dělal to velmi šikovně, pěkně mezeru za mezerou směrem nahoru. Hanka usoudila, že klec není dobré řešení, že by si ptáček mohl nějak ublížit kdyby se mu podařilo hlavičku některou mezerou prostrčit. Usoudila, že ptáček vypadá docela zdravě, v kleci se mu nelíbí a bude lépe ho zase pustit ven. Strčila ruku do klece a ptáček si na ruku hned seskočil. Prostě to bylo absolutně neuvěřitelné chování tohoto tvorečka. Vzala tedy ptáčka do ruky, lehce ji zavřela a ptáčka vyndala z klece ven. Opět ruku rozevřela aby ptáček věděl, že mu nic nebrání v jeho svobodném rozhodnutí odletět do bezpečí a usadit se někde na nábytku, dál od lidí. Ptáček, ale seděl na dlani dál a natáčel hlavičku ze strany na stranu a znovu a znovu si členy rodiny prohlížel. Byl úplně klidný, jako by věděl, že tady mu žádné nebezpečí nehrozí.

Hančin syn se zajímá o záhady a nadpřirozené jevy a tak se zeptal, v kolik hodin se narodila babička. Na štědrý den kolem sedmé hodiny večer, odpověděla Hanka a zeptala se proč se na to ptá. Myslím si, že nás babička přišla navštívit, řekl na to syn, podívej se na hodinky. Bylo právě patnáct minut po sedmé hodině večerní. Tento ptáček je možná návštěva z "Ráje", říkal syn a všechny nabádal aby si ho pořádně prohlédli a všimli si jak je nádherně zbarvený a malinký. Hanka se zasmála tomu fantastovi, ale tahle myšlenka jí začala vrtat hlavou, a tak si ptáčka znovu prohlížela a všichni začali diskutovat o tom, že ptáček opravdu vypadá jako z jiných krajin. Možná uletěl nějakému chovateli ptactva, uzavřela diskusi Hanka a řekla, že bude nejlepší když ptáčka zase pustí na svobodu. Nikdo neprotestoval.

Šla tedy na balkon s ptáčkem v ruce a laskavě se s ním loučila. Položila ho tam kde byl předtím. Do té doby absolutně klidný ptáček, najednou vzlétl a sedl si na balkonové zábradlí, otočil se a naposled se na ně podíval, dlouze a hlasitě pískl jakoby na rozloučenou a po pár vteřinách  odlétal neznámo kam. Celou dobu pískal tak hlasitě, že ho bylo ještě dlouho slyšet. Čekali až pískot úplně zmizí v dálce a Hanka začala přemýšlet, že tahle návštěva možná nebyla jen tak ledajaká, ale až teď jí došlo, že vše probíhalo tak, jako by to někdo řídil "shůry". Přemýšlela proč se rozhodla ptáčka pustit a proč jí v tom nikdo nebránil. Vůbec nechápala proč se tak stalo, protože za normální situace by to neudělala aby do mrznoucí noci ptáčka vypustila.

Po svátcích začal Hančin syn obvolávat ornitology a ptal se jestli je možné vidět někde u nás kolibříka. Bylo mu řečeno, že v našich zeměpisných šířkách se tento ptáček nevyskytuje, protože by tady nepřežil, a proto není ani v zoologických zahradách. Krátce převyprávěl co se u nich doma stalo, popsal ptáčka a bylo mu potvrzeno, že u nás žádný takový ptáček neexistuje a popisem jde s největší pravděpodobností o kolibříka, ale prý je rozhodně vyloučené, že by ho měl třeba nějaký chovatel. V tom případě je to absolutní záhada, protože když celá rodina prohledala druhý den, po návštěvě ptáčka, internet, všichni se shodli, že to nemohl být jiný druh než právě kolibřík.

Zvláštní na celém příběhu je to, že celá rodina má mobily s fotoaparátem, ale nikoho ani nenapadlo v tom údivu udělat jediné foto. Nikoho nenapadlo, že je zima, sněží a ptáček by mohl umrznout. Na toto téma se ještě vedlo hodně diskusí a nikdo si neuměl vysvětlit proč alespoň jednoho z nich nenapadlo ptáčka vyfotit, když jinak fotí kdeco. Všichni prostě byli nad tímto zázrakem v němém úžasu a nemohli pochopit, proč si na památku nikdo neudělal fotku, zvláště když viděli na vlastní oči něco tak úžasného. Asi to tak mělo být, prostě návštěvy z jiného světa se fotit nemají.

Takový zázrak můžete vidět jen vy, kterých se to týká, aby jste věděli, že smrtí nic nekončí. A tak to má být, spatřit zázrak mohou jen vyvolení. A kdo je vyvolený o tom my pozemšťané nerozhodujeme.

Je to opravdu neuvěřitelný příběh, ale Hanka v tento den zázraků našla klid a smíření ve své duši. A nebýt toho, že celou situaci s ptáčkem sledovala celá rodina, měla by pocit, že to bylo výplodem její fantazie, následkem stresu a toužebného přání aby tady teď mohla být její maminka s nimi. Ale byli u toho zázraku tři dospělí a dvě téměř dospělé děti, tak není pochyb o tom co se odehrálo.

To Hanku uklidnilo a od té doby ví, že zázraky se dějí, jen je musíme umět vnímat. A já jen dodávám, že by bylo úžasné, kdyby něco takového existovalo a ten pověstný "Ráj" by nás na konci pozemské pouti čekal.