Trestat děti? Ani náhodou…

Mám zájem o respektující vztah s dětmi, tudíž já respektuji je, aby ony věděly jak respektovat ostatní, i mne.

Sama jsem byla vychovávána s tresty, které určil někdo druhý, a jako dítě jsem to brala jako neměnnou skutečnost, jakoby takové vztahy byly jakási norma.

Příkazy, zákazy, tresty… to je autoritativní styl výchovy.

Nechat dítě úplnému dělání co ono samo zrovna chce a nedát mu žádné hranice je opakem autoritativnímu stylu, styl výchovy anarchistický.

A ten co nemá společný žádný rys, je demokratický styl. Respektující jeden druhého.

Tady je třeba uvědomovat si sám sebe a své hranice. Kam až můžu, abych nezabrousila do anarchie, autority. Mít kontrolu sám nad sebou i nad svým slovem. Naučit se konverzaci bez výčitek, výhrůžek, obviňování. Zkrátka naučit se jednat s druhým člověkem, a to v jakékoli situaci, s úctou i respektem.

Trestem a to je jedno jakým, ukazuji dítěti, že ono je to podřadné, že ono není hodno svého názoru na daný problém, a tím i nedovolení k jeho nalezení řešení společně s dítětem. Tento vzorec si dítě bere sebou až do dospělosti. Vytváří si nové vztahy založené na tom, že jeden je mocnější než druhý. Tohle není mým zájmem.

Realita je – žádný člověk není mocnější než on sám. Je třeba mít úctu k sobě samému a pak je možné mít ji i pro druhé…