Kdokoliv u nás řekne něco špatného na adresu Romů (v USA černochů, v Austrálii aboriginců apod.), bývá hned médii nazván rasistou. Jenže jde opravdu o rasismus? Není to spíš důsledkem naší genetiky?
Stejně jako u zvířat, je i v naší genetické informaci zaneseno, že člověk se učí zkušeností. Když se štěně vyčůrá na koberec a vy ho pak plácnete, za čas pochopí, že se to nedělá. Podobně se pomocí zkušeností „učí“ i malé děti: Můžete jim stokrát říkat, že kamna jsou horká, ale dokud se samy nespálí, tak vám to neuvěří. Teprve vlastní zkušenost je pro ně tím rozhodujícím argumentem. Jedině zkušeností se také naučíte určité zručnosti – ať už jde o obrábění dřeva nebo o operaci žlučníku. Ale zkušenost je důležitá i pro každodenní život: Když neudělám dobře a včas svou práci, přijdu o prémie – ovšem většina lidí o ně musí přijít, aby si to skutečně uvědomila a chovala se podle toho. Když vidím velkého psa bez vodítka a bez pána, snažím se mu vyhnout – ze zkušenosti vím, že mě může pokousat. Stejně jako zkušenost je pro náš běžný život důležitá pravděpodobnost: Když je ráno zataženo těžkými mraky, pravděpodobně bude pršet – vezmu si deštník.
Proč je však naše zkušenost a pravděpodobnost v případě setkání s romskou komunitou popírána a vydávána za rasismus?
Za svůj život jsem byla třikrát okradena – vždycky Romy. Bydlela jsem v několika bytech na sídlištích – pokud tam někdo rušil noční klid, byly to vždycky Romové. Viděla jsem několik „vybydlených“ domů – vždy tak skončily po té, co v nich žila romská rodina.
A pravděpodobnost? I když se to oficiálně nesmí, každý policista vám potvrdí, že pravděpodobnost, že vás okrade či napadne Rom, je daleko vyšší, než že to udělá neRom. Svědčí o tom i počet Romů v našich věznicích - počet odsouzených Romů a neRomů v poměru k celkovému počtu té které populace je také několikanásobně rozdílný.
Takže vidím-li v tramvaji Romy, okamžitě si kontroluji kabelku a kapsy. V noci nechodím kolem romské hospody. Vidím-li proti sobě se valit skupinu romských teenagerů, radši přejdu na protější chodník. Nejsem rasistka – jen se chovám přirozeně, tak, jak mě k tomu vedla moje zkušenost. Toto mé chování přitom nijak nepopírá, že existují i Romové, kteří žijí řádným životem, nekradou, pracují a svoje děti posílají do školy. Také takové znám. Ovšem ta pravděpodobnost, že narazím právě na ně, je opravdu daleko menší.
Člověk má tedy v genech zakódováno učit se zkušeností a chovat se na základě pravděpodobnosti. Využívá to ve všech aspektech života. Proč – když se takto přirozeně chová i ve vztahu v romské komunitě – je nazýván rasistou?
