Když dojde na hodnocení nějakého politika, který byl kdysi v KSČ, padne často „omluva“: on tam vstoupil jen proto, aby mohl dělat svou práci.
V souvislosti s diskusí nad tím, zda je Jan Fischer vhodným kandidátem na prezidenta, když byl téměř deset let členem KSČ, jsem si položila dvě otázky:
1. Je to opravdu závažný problém?
Ale hlavně:
2. Který komunista byl horší – ten, který tomu upřímně věřil, nebo ten, který tam vstoupil kvůli kariéře?
Začnu otázkou č. 2. Většina lidí považuje za horší to, když člověk vstoupil ke komunistům kvůli kariéře. Poukazují na špatný morální profil takového člověka, protože byl ochoten jen kvůli postu (prachům) tam vlézt. A jako protipól pak dávají za příklad disidenty – bývalé komunisty, kteří se po válce nijak nepřetvařovali, ale upřímně tomu všemu věřili. Pokud odhlédneme od toho, že takový člověk musel být trochu mdlejšího rozumu – každý, kdo měl zájem, mohl se už tehdy dozvědět, jaká zvěrstva komunisté v SSSR páchají – měla jejich víra opadnout v okamžiku prvních komunistických justičních vražd. Takže člověk, který byl zapáleným komunistou až do roku 1968, musel být buď hlupák, což všichni ti spisovatelé, politici, novináři - budoucí disidenti zajisté nebyli, nebo úplně stejný kariérista jako ti, kteří v KSČ byli v letech osmdesátých. Žvástům o „změně zevnitř“ totiž dnes už nikdo neuvěří. A obrovský rozdíl byl i v tom, být komunistou v 50.-60. letech a nebo ve dvacetiletí následujícím (za výjimku považuji lidi, kteří tam vstoupili z idealismu počátkem r. 68 a po okupaci, když zjistili, o co komunistům jde, odtamtud zas rychle vystřelili). Opět považuji za daleko horší být komunistou poválečným, neboť musel schvalovat všechno to zavírání a zabíjení lidí, ničení životů celých rodin. V 80. letech komunisté také ničili lidem život, ale už tolik nevraždili a dělali vše spíš potichu, alespoň nechtěli po svých členech veřejné odsuzování a nabádání k popravám. Navíc většina národa žila v takovém tom švejkovství - nikdo socialismu nevěřil, ale všichni drželi ústa a krok, aby měli pokoj. A komunisté z let 80. po roce 89 z té strany vystoupili. Komunisté z let 50. tam většinou zůstali až do chvíle, než je jejich soudruzi v r. 69 vyhodili. Pro mě je prostě větším zločincem člověk, který se jako člen KSČ podílel na zločinech let 50. Ať už pak následujících 20 let dělal cokoliv.
A teď k otázce č. 1 – zda je přesto Fischerovo členství v KSČ z let osmdesátých pro kandidaturu na prezidenta problémem. Odpověď zní: JE! Tady se totiž nebavíme o nějaké funkci ředitele firmy, kde je rozhodující především odbornost, tam by to opravdu tolik nevadilo. Tady jde však o hlavu českého státu, která má nemalé pravomoce. Člověk, který byl kvůli kariéře ochotný sklonit hlavu, držet hubu a krok, bude ochotný i k jiným kompromisům. A to je v době, kdy se hraje o to, zda si udržíme nezávislý stát, nebo se staneme jakýmsi přívěskem Evropské federace, o kterém budou rozhodovat v Německu, velice důležité. Takový prezident totiž podepíše cokoliv, co mu Brusel předloží – vždyť přece jeho hnacím motorem je kariéra, kvůli které byl ochoten vstoupit i do zločinecké organizace. A Brusel se mu jistě dobře odvděčí – vždyť takových pašalíků pro odložené hodnostáře tam mají přehršel!
