Zbavme se zbytečných úředníků na městských úřadech

Novelou silničního zákona se zavádí obecná odpovědnost provozovatele vozidla za spáchané přestupky. Stát novelou vlastně zavádí presumpci viny provozovatelů vozidel a na provozovatele se tak přenáší dokazovací povinost. Místo toho, aby úředník našel viníka a spáchání přestupků mu prokázal, musí nyní provozovatel vozidla dokazovat, že on přestupek nespáchal.

Z novely je tak jasně patrné, že státu v žádném případě nejde o zvýšení bezpečnosti na silnicích, ale o vybrání co největšího objemu peněz (dodatečné silniční daně) a vzhledem k tomu, že úředníci v tomto příliš nevynikli a drtivou většinu přestupků ve správním řízení neprokázali, vymyslel stát patch, jak zajistit výběr peněz i bez větší snahy úředníků. V kombinaci s opětovným předáním zvýšených pravomocí měření rychlosti do rukou městských strážníků se tak provozovatel vozidla dostává do pasti státu. I když provozovatel auto neřídil, je za chování třetí osoby automaticky odpovědný (finančně z hlediska pokuty) a pokud nechce platit pokutu ze svého, musí udat úředníkům například svoji ženu, která jela na nákup a nevšimla si strážníka v křoví s radarem, který měřil rychlost v místě, kde nemohla o trochu vyšší rychlost nikoho ohrozit. Provozovatel vozidla tak chudák za využití svého ústavního práva musí zaplatit pokutu/daň či jak tomu budeme říkat. Pokud chce být zproštěn od této platby, musí jít udávat a úředníkovi tak ušetřit práci.

Je důležité si uvědomit, že využití ústavního práva nevypovídat proti osobě blízké zde není proto, abychom úředníkům hatili jejich práci. Toto právo není navíc nijak v rozporu s pracovní náplní příslušných obecních úředníků, kteří mají najít pachatele a přestupek mu dokázat.

Největším problémem ve správních řízeních přitom nebyla ona „osoba blízká“, ale především neschopnost úředníků, kteří většinu přestupků ignorují nebo se neobtěžují jakékoliv dokazování a hledání viníka provádět. Např. Hlavní město Praha neřeší většinu spáchaných přestupků. Přestupek se ani nedostane do správního řízení a nastane u něj za rok prokluze.

Pokud politici považují „osobu blízkou“ za největší problém, který museli vyřešit protiústavní novelou, domnívám se, že nyní mohou města bez výčitek propustit většinu úředníků, kteří se dopravními přestupky zabývali a tak usilovně se je snažili vždy a bez vyjímek vyřešit.

Na závěr dva náměty k zamyšlení:

1, V novele silničního zákona se uvádí, že provozovatel vozidla je zproštěn odpovědnosti, pokud do 15 dnů prokáže, že „vozidlo bylo použito proti jeho vůli jinou osobou a použití vozidla nemohl zabránit“. Jak se prokazuje, že vozidlo bylo využíváno proti mé vůli jinou osobu? Možná to neví ani expert Huml. Předpokládejme tedy, že je tím myšleno například odcizení vozidla. Jak prokážu, že jsem nemohl odcizení zabránit? Fotku, jak auto bráním vlastním tělem před zlodějem při kráděži? Jak prokážu, že bylo auto uzamčeno? V dobách, kdy ještě platila presumpce neviny, měl stát mnohanásobně delší dobu na prokazování ve věci přestupku (1 rok). Kdy je považováno za prokázané, že bylo vozidlo odcizeno? Stačí protokol od Policie, který dostanu při nahlášení a podání vysvětlení?

2, v novele je zároveň uvedeno, že provozovatel vozidla není odpovědný za spáchané přestupky, pokud „vozidlo pronajal jiné osobě nejméně na tři měsíce“. Představme si naprosto běžnou situaci. Občan jde do autopůjčovny a půjčí si automobil. Není tedy provozovatelem vozidla. Vozidlo si půjčí na týden. Při spáchání přestupku a nezjištění pachatele je autopůjčovna povinna buď sdělit jméno pachatele nebo se vystavuje riziku, že zaplatí sama pokutu. Autopůjčovna tedy nahlásí svého klienta, který i do smlouvy uvedl, že je řidičem. Klient však odmítne vypovídat proti osobě blízké, protože jemu zákonný postih z „obecné odpovědnosti“ nehrozí. Pokutu tedy uhradí autopůjčovna? I například přes smluvní ošetření, že nájemce vozidla na sebe tuto odpovědnost finančně přenáší z toho všeho stát opět vyjde jako vítěž – peníze dostane bez řečí a dva subjekty (autopůjčovna a klient) se kvůli tomu budou dohadovat.