Byl jednou jeden úřad …

Byl jsem nucen poprvé za tento rok využít služeb našeho přebujelého státu. Vyrazil jsem tedy na Magistrát hl. města Prahy na odbor dopravně správních agend, který sídlí v Jugmannově ulici ve Škodově paláci (http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-40474150-praha-plati-miliardy-za-pronajem-palace-a-netusi-kdo-penize-inkasuje). Měl jsem štěstí, zrovna tam nezasahovala žádná protikorupční policie a přes léto si úředníci zkrátili úřední dobu jen do 17hod.

Díky množství uzavírek, na kterých byste nepotkali pracujícího dělníka, a množství různých regulací (např. http://www.rozhlas.cz/motozurnal/automoto/_zprava/kvuli-semaforu-na-magistrale-stoji-nuselsky-most--1094511) či vyhrazených pruhů pro MHD, jsem dorazil k úřadu až kolem 16.40hod. Po chvilce hledání volného parkovacího místa a prokličkováváním mezi strážníky, kteří číhali, jestlipak do té modré zóny přeci jen zaparkuji, aby si udělali další zářez, jsem zaparkoval. Na úřad jsem dorazil v 16.44hod, v čemž jsem nespatřoval žádný problém. Šlo mi přeci jen o vydání mezinárodního řidičského průkazu, což je otázka několika minut. Neviděl bych v tom problém ani kdybych tam dorazil v 16.59hod. Jakožto podnikatel jsem zvyklý, že když uvedu nějakou provozní dobu, tak ji prostě respektuji. Úřad byl krásný, plný skleněných příček a různých barevných elektronických serepetiček.

No prostě nádhera. Připadal jsem si najednou jako v pohádce....

A v tomto krásném pohádkovém paláci seděly na recepci tři zlé sudičky (úřednice), které popíjely kouzelný nápoj (kafe) a říkaly nějaké čarodějné formule (kdy už bude konečně pět, aby mohly táhnout domů a že je venku pěkně). Zmáčkl jsem kouzelné tlačítko. Místo pořadového čísla jsem ale dostal lísteček se zprávou, že dnes již nové klienty neobsluhují a že mám přijít jindy. Prima. Ptal jsem se tedy sudiček, co mám dělat a že potřebuji vzácený pergamen ještě dnes (mezinárodní řidičák). První sudička pravila „no jooo... chrabrý rytíři... dnes vám pergamen už dát nemůžeme, protože v pět prostě končíme“... stále ještě v dobré náladě a plný nadšení, jak krásné věci mají v paláci, jsem odpověděl, že mi jistě pomohou. Nabídl jsem, že klidně počkám, jestli nemají zrovna čas, ale že pergamen opravdu potřebuji dnes. Druhá sudička se začala nahlas zlověstně smát a říkala škodolibě „a kam že jste to chtěl jet?“ (v tu chvíli mě napadla jistá odpověď, ale v rámci zachování důstojnosti mého blogu ji sem raději uvádět nebudu).. třetí sudička nebyla zprvu až tak úplně zlá. Měla soucitný výraz v obličeji a začínala vymýšlet, jak by mi pomohla „no možnááá, že by šlo, kdybyyy…...“.. u toho se však dívala na hodinky a větu dokončila „ale ne... prostě zejtra. Za chvíli bude pět, takže máte bohužel smůlu.“ V tu chvíli mě pohádková nálada přešla a pochopil jsem, že jsem na typickém českém úřadě plném zbytečných úředníků (místo třech úřednic mohla v klidu to kafe tam pít jenom jedna a nebo třeba žádná), kteří nepochopili, že nám nedělají žádnou milost a můžou být rádi, že zatím ještě stále mohou na daňových poplatnících takto parazitovat.

Rozhodl jsem se proto bojktovat lenost úředníků a oznámil jsem jim, že chci mluvit s nějakým vedoucím/předákem/nadsamcem či jakkoliv hlavnímu ouřadovi říkají a že se z úřadu nehnu, dokavaď mi ten doklad prostě nevydají. Po páte hodině byl na místo přivolán plně ozbrojený strážník městské policie, kterého asi zrovna vyrušili při rozdávání pokut před úřadem, jelikož byl uvnitř asi za dvě minuty (kdo z Vás někdy zkoušel někdy volat policii nebo potřeboval pomoc ví, že za dvě minuty k Vám policie nepřijede... asi proto, že nejste úředník). Městský strážník jenom divně koukal a nechápal situaci. Vedoucí pochopila, že se nenechám odbýt a proto nařídila jedné úředníci, která ještě nestihla utéct v pět hodin domů, aby mi doklad vydala. Nezapomněli si samozřejmě říct o 50 korunovou daň za vyřízení mého požadavku. Samotný úkon vydání mezinárodního řidičáku trval nakonec asi 3 minuty...