Ženy, jo ty ženy...

Jak víme, na světě jsou ženy, ženičky, Ženy, dámy i dámičky a ženský a i náhodná setkání s ženskejma vyžadují pevné nervy nebo cynický smích.

Do kamenných obchodů už moc nechodím, ale před několika dny jsem zavítala do jednoho butiku. Šla jsem si tam zevlováním na hadříky zkrátit čekání na jednu známou.

Sotva jsem vešla, přivalila se tam asi tak třicetiletá bronzově opálená štíhlá prsatá blondýna v růžové. Opravdu vše měla růžové. Šaty, boty, kabelku, nehty na rukou i nohou a kromě růžovobílé kabelky měla s sebou i tmavorůžovou kabelu s čivavou.

Měla jsem co dělat dostát dobrému vychování a necivět na ni.

Vplula do obchodu a hned zaječela.

„Potřebuju nějaký šaty na svatbu.“

Prodavačka ji úslužně ukázala stojan se společenskými šaty. Prohlíží si ty minimalistické hadříky a nespokojeně kýve hlavou.

„Hmm, to né, to je takové usedlé. To je tak na támhle tu mladou paní,“ ukázala na mě.

Nevěděla jsem, jestli se zasmát nebo zavrčet.

A najednou radostně zavřískala, až jsem sebou trhla. „To je ono!“

Za pokladnou na figuríně visí růžové něco. Kratičké šatičky, dekolt až na pupek, samé třásně a lesklé kamínky.

„Ty si zkusím!“ Rozkazuje.

„Podržíte mi Eďánka?“ Obrací se na mě a podává mi tašku s čivavou. Nu proč ne, aspoň mám důvod zůstat a vidět na ni ty extra šatky.

Když vyšla z kabinky, poklesla čelist i čivavákovi a i nejedna kurva by vyvalila oči.

„To je senzace!“ raduje se bloncka. „Jdu na svatbu kámošce, tak chci, ať ta mrcha pukne vzteky a všichni koukají jen na mě.“

„To určitě budou,“ lakonicky konstatuje mírně vyděšená prodavačka.

Mladá žena zaplatila, beze slova si ode mne vzala Eďánka a vykráčela ven.

Vybrala jsem si jednu šálu. Sice umělé hedvábí, ale líbí se mi.

U pokladny při placení mi to nedá a pronesu: „ty šaty mi přišly spíš jak noční košilka.“

„No, ona to byla noční košilka,“ odvětila prodavačka.

Volá mi kamarádka a samozřejmě má prosbu.

„Můžeš jít vyfotit mámu mojí spolužačky z gymplu?“

„Proč?“ Ptám se.

„Protože fotíš lidi do svého projektu.“ Odpoví mi.

Nechce se mi investovat čas, nezájem dávám do hlasu. „Neznám ji, ona je nějak zajímavá?“

„No právě, že je. Dělá šperky, tancuje a je hodně zajímavá. Určitě z ní budeš unešená. A já už to Aleně slíbila.“ Dodala jen tak mimochodem.

„Dobrá,“ souhlasím bez nadšení.

Hned druhý den jaem šla fotit paní, co vyrábí šperky a miluje orientální tanec. Vše šlo přímo skvěle, byla to opravdu výtvarně zajímavá žena.

Po focení jsme měly stejnou cestu do centra. Jdeme, klábosíme. Zastavila u výlohy s botami.

„Támhle ty jsou hezké,“ ukazuji na jeden model.

„Prosím tě, mě je na rozdíl od tebe jen pětatřicet a to už ani na mě není,“ odfrkla.

Mlčím. Jen mě napadlo, že kamarádce je dvacet pět a tedy její spolužačce je také dvacet pět a když ta spolužačka má tuhle paní za mámu a vlastní, není to její macecha, čili její věk třicet pět je blbost. Navíc její vzhled  mluví o udržované padesátnici.

Jdeme dál, její poznámku o věku jsem přešla.

Za chvíli se zastavuje u výlohy klenotnictví a nadšeně mi hlásí, „támhleten zlatý náhrdelník s perlami mi dal před týdnem manžel k naší stříbrné svatbě.“

„Tak to má tvůj muž štěstí,“ pronesla jsem.

„To mu pořád říkám, že má štěstí, že si mě vzal.“

„To možná taky, ale hlavně má štěstí, že ho nezavřeli.“

„Proč by ho měli zavírat?“ Dívá se dost zmateně.

„Když si tě vzal jako desetiletý dítě.“

Zastavila se a skutečně a mě vykulila oči. Mlčí, asi o všem přemýšlí. Pak se bleskově otočila a bez pozdravu odešla.

Jo když lžu, tak musím aspoň umět počítat.