Udávají, tedy jsou

Novou módou na sociálních sítích je veřejné chlubení se udáváním. Pyšní se tím mladé slečny i staré slečny, dámy, mladí muži a staří pánové, známá jména i neznámá.

Všichni tito udavači jásají nad tím, jak odstřelili podle nich rasistický profil nebo aspoň obrázek a povahově stejní jim za to blahořečí a jásají s nimi.

Upozornit na vraždu nebo mučení nějaké bytosti je dané zákonem, a kdo tak neučiní, rovněž se dopouští trestného činu, ale udávat někoho jen za jeho názory? To už tady v historii nejednou bylo. Vždy se najde skupina lidí, co si myslí, že jejich názory jsou ty nej a musí je mít úplně každý a pokud nemá, stavějí hranice, šibenice a gilotiny.

Mít své přesvědčení a názory a moci je prezentovat je přeci zakotveno v naší ústavě a právo na ně má každý. Samozřejmě není povinností souhlasit se vším, co kdo napíše, každý má právo vše vyvracet a udávat na pravou míru, ale nahlašovat jejich nositele, či dokonce je i za veřejně napsané následně trestně stíhat, to je už hodně za hranou demokracie a hodně za hranou korektnosti, na kterou si naše doba hraje. Takovéto jednání odpovídá diktatuře a sociální sítě se svými programy na vyhledávání „závadných“ slov a pavučinou udavačů a provokatérů, se tak jeví jako past na neposlušné lidi, jejichž zločinem je, že nesouhlasí například s politikou vytyčenou jedinou EU a nevelebí krvavý Islám či multikulti životní styl.

Ano, některé názory mohou být už hodně na pomezí slušnosti a mohou i zavánět vyhrožováním – ale nikoho nejde odsoudit před spácháním zločinu jen za napsané, vyřčené či dokonce za hodně černý humor, který se ovšem dobírá jádra problému. Není možné pokoušet se takto chránit lidi před - v mnoha případech oprávněnou kritikou, třebas drsně vyjádřenou a navíc chránit jen určitou vybranou skupinu lidí, určité národnosti, náboženství a jiné ne – čili klasický dvojí metr. Adorace určité skupiny a vytvoření její nedotknutelnosti, pozitivní diskriminace, ukládání povinných kvót, genderová vyváženost – to vše zákonitě ve společnosti pomalu vyvolá pocity zklamání až apatii i strach a antipatie. Je to selhání právního státu i politiků, celé občanské společnosti. Pokud se nespravedlnost pro většinu a nadržování menšině či jedné skupině lidí a oceňované i dokonce vyžadované udávání, stane základem práva či korektního chování může to časem vyústit k vytvoření „institutu“ dobře známého na Sicílii - zvaného vendeta nebo převládne nihilizmus a k němu se pojící pocity marnosti, prázdnoty. Bohužel mohou následovat i bojové scény z postapo sci-fi filmů přímo v realitě.

V knize Raye Bradburyho 451° Fahrenheita lidi udávají spoluobčany, co vlastní tištěné knihy. To je totiž trestný čin. Mocní chtějí vytvořit společnost plytkých hlupců bez vlastního myšlení, kteří jen pracují a po práci se věnují pouze ohlupující a stupidní zábavě. Knihy jsou tedy nepřítel číslo jedna a je i čtoucí lidi je třeba zlikvidovat, protože ti lidé by mohli i samostatně myslet. K aktu anonymního udání slouží krásné červené schránky s majáčkem, kam vzorní hlupáci vhazují své ortely pro druhé.

Velké udávání a veřejně se chlubící úspěšní udavači svědčí o poněkud nechutné pokrytecké společnosti a o pomalé ztrátě svobody slova a nakonec i své individuální svobody. Je to cesta do pekel totality.

Není to nic nového ani to není jen náš národní sport asi první největší známá vlna bonzáctví byla ve starověkém Římu za éry císařství. Udavači měli speciální název – Delatores a tito občané a i otroci hlásili hlavně činy, které se stíhaly ztrátou majetku nebo pokutou. Možná tušíte, proč toto zaměření – ano z konfiskovaného majetku získali své stříbrné. Pokud byl udavačem otrok, dostal jako prémii propuštění na svobodu a stal se tak řádným občanem práskačem. Delatores měli staletí žně, ale vše jednou končí i období hojnosti. V roce 98 se stal římským císařem Marcus Ulpius Traianus, člověk podle všeho dost zásadový a sebejistý, který už za svého života dostal jméno Optimus – čili nejlepší. Nepotřeboval hájit svoji pozici a sebe zákonem trestajícím jeho urážku a nepřál si tedy, aby byly vedeny soudní procesy s lidmi obžalovanými pro urážku majestátu. Tím odpadl jeden druh udavačství, a pak také přímo zakázal úředníkům reagovat na anonymní udání neb by to podle něj „bylo nedůstojné našeho století“. Kdyby chudák tušil, že si to ještě v našem století řada lidí nemyslí, byl by asi dost roztrpčený.

Chtělo by to nějakého sebevědomého poctivého Optimuse, který by udavače vykázal tam, kam patří – na hnůj a to rovnou i se špatnými zákony. Chtělo by to společnost, co by nevyužívala těchto služeb a nepotřebovala je, protože by byla demokratická v tom nejlepším slova smyslu.