Pronajmu svět Zn. Virtuální

Ukázka z povídky Božské oko:

Taky se vám to někdy stalo? Odněkud slyšíte hrát hudbu. Prokazatelně nikde nikdo není, natož nějaký orchestr. Je pozdní noční hodina, všichni spí, okna jsou temná, nehraje žádný záznam z koncertu, ale vy slyšíte takovou zvláštní melodii. Harfy, trubky, housle, klavír… ne klavír ten asi ne. Nebo ano?

Seděl u okna, díval se ven a přemýšlel o hudbě, kterou slyší znít ve své hlavě. Slyší i klavír? A jaká ta muzika je?

Není to žádná známá melodie, kde se to jenom bere? A co když tohle slyší prostě všichni lidé? Každý má vlastní orchestr v sobě. Možná že skladatelé, ti určitě slyší hudbu. Že bych byl hudebně nadaný a prostě slyším své skladby? Neznám jedinou notu a nepoznám, když ji hrají…

Klap, klap, prahudba dešťových kapek ho probrala z přemítání.

To je hnusný jaro, pořád jen prší. Vstal od okna a sedl si do pracovního křesla.

Je rád, že prší, aspoň nemusí litovat, že nemůže ven. Rozhodl se vystěhovat zpátky do některé z nechráněných moderních městských čtvrtí. Má vyhlédnuté město i konkrétní typ bytu. Jenže…, vzdychl a aktivoval počítač.

Na monitoru mu jako vždy první vyskočila stránka se stavem jeho bankovního konta. Začetl se.

Přestěhování znamená pouze jediné. Musí vydělat hodně, opravdu hodně peněz.

Pracuje skoro pořád, jen občas vychází pro jídlo a nutné nákupy. A když má náladu, pozdě v noci chodí uličkami skanzenu. Zvláštní zábava.

Prší už několikátý den v jednom kuse, je chladno. Z okna vidí jen šedivou oblohu a rozpadající se domy. Skanzen se moc neudržuje, takže mu teče po okapu do místnosti. Věčně vlhké a snad nikdy nevysychající zdi prosycují místnost vtíravým pachem plísně. Samota, monotónnost kapek a šedivé světlo přivolávají jen špatné vzpomínky a sebemrskačství.

Se zášlehy bolesti z pocitu viny, že opustil tolik lidí i ji, se u něj střídá sebelítost. Proč byl vykopnut z práce a nikdo mu nepomohl? Tolik let jsem žil jen pro firmu a výsledek? Jeden telefonát, a konec. Konec i všech známostí. Stal jsem se nulou. Přehrává si ten den, kdy dostal výpověď… Kdybych nepracoval nebo na práci nestačil… důvod byl jen, že šéf na jeho místo chtěl svoji známou. Cítí to jako velkou křivdu, nenašel už nikdy takovou práci. Všechny ztráty ho přímo fyzicky bolí u srdce. To pak několik hodin prosedí jen tak a bolest s apatií mu brání cokoli podniknout nebo udělat. Prostě sedí a civí z okna na pavlač. Nic jiného nevidí, než rozpadající se ozdobné kovové zábradlí, za ním prázdný prostor a pak okna protější pavlače za stejně rezavým zábradlím.

Občas kolem jeho oken nebo na protější straně přejde nějaký člověk. Rychle nebo se jen tak plouží. Nikoho z nich nezná a nechce znát. Podle pohledů a oblečení těch osob je mu jasné, že pro ně je tohle konečná a jediná možnost. Proto se straní lidí ze skanzenu.

První věc, co i dnes udělal, skoro rituálně si pročetl své konto. Přestalo pršet a cifra blikající z monitoru mu dává naději. Na protější pavlači vyšla z bytu mladá žena. Šedivá jako deštivý den. Jen, kdo ví proč, kabelku měla červenou. Dívá se na tu červeň a ošklivou dívku, šla rychle, zas kouká jen do prázdna. Dostavuje se u něj ten dobře známý pocit se vším skončit, lehnout si a vykašlat se na celý svět. Vyšlo sluníčko. Prudce vstal z křesla. Já tady nekončím. Já mám ještě šanci… mám práci… a umím dost věcí… odejdu odsud! „Odejdu!“ vykřikl nahlas. Docela se zvuku vlastního hlasu lekl. Blbnu, musím něco dělat nebo fakticky zcvoknu.

Sedl si znovu k počítači a nalistoval své pracovní stránky.

Dnes dostal další zakázku. Musí vyhodnotit všechna možná rizika nového léku. Simulace různých vlivů na člověka je jednoduchá, ale rutinně náročná práce. Nic nesmí vynechat.

Není to hra, musí lék doporučit nebo zavrhnout, kdyby se ukázalo, že u některých lidí by mohl způsobit sebemenší komplikace. Farmaceutické firmy před lety svými preparáty zmrzačily hodně lidí, a to i když dělaly pokusy na zvířatech. V současnosti jsou pro dodání nového léku na trh velice přísná kritéria. A jeden lék testuje na svých simulacích nejen on, ale asi dalších sto lidí. Tuhle práci opravdu dobře zná.

Monitory a kontrolky osvětlovaly jeho pokoj, za starodávným oknem ze skleněných tabulek a dřevěných rámů zase pršelo. Počasí neustále odolávalo všem způsobům programování.

Na zdi se od prosakující vody začala vytvářet bizarní kresba. Pozoruje ji. Skvrna se rozšiřuje, zatáčí, vlní. Je to tvář.

Samotu si člověk volí dobrovolně a sám, ale kdo si dobrovolně zvolí osamění? Byl jsem blázen, že jsem sem šel, ale kam jinam jsem měl jít? Nic jiného nemám, než tenhle dárek od babičky.

Lže sám sobě: Jít sem jsem si určil jako test, co vydržím. Ne! Bydlet ve skanzenu jsem si určil jako trest. Také ne. To bylo až následně. Jít sem ho hnala zbabělost říct jedné holce, že už nemá sílu s ní být dál. Hodilo se mu, že mu zemřela babička a utekl do skanzenu bez jediného slova vysvětlení nebo rozloučení, sem do jejího bytu. Kdyby žil před tisíci lety v Řecku, uvěřil by, že teď ho za to pronásledují Erýnie, které zahání pouze prací a sebemrskačstvím v podobě svého současného života.

ukázka povídky z knihy Pronajmu svět Zn. Virtuální: http://sciafant.blogspot.cz/2016/09/predstaveni-knihy-pronajmu-svet-zn.html