Prapodivné otázky

Učitelka klade otázky, na úřadě vám kladou otázky, když přijdete pozdě večer domů, partner vám klade otázky – to nikoho nepřekvapí, ale jsou místa, kde prostě otázky nečekáte a vyvolají tak vaše zděšení.

Stane se, že prostě člověk musí využít služeb veřejných WC. Naštěstí to už v Praze není čichový a estetický zážitek na několik neděl. Toalety jsou čisté.

Vcházím do onoho zařízení, nalevo jsou dámy a napravo páni, uprostřed okénko pro toaletářku. Předběhl mě pán. Horečnatě loví v kapse drobný.

„Dobrý den,“ zdraví se s pracovnicí toalet.

„Přejete si?“ Ptá se ona. Muž zkameněl a po chvilince mrazivého ticha se rozhlédl kolem.  Chtěl se asi ujistit, že je správně. Když se ubezpečil, pronesl jistým hlasem, „Chci močit.“

Žena za okénkem pokývala hlavou, „Pět korun, prosím, tedy pokud nechcete použít i kabinku. Budete používat kabinku?“

„Ne,“ vyhrkl, hodil na talířek bůra a zmizel.

„Dobrý den“ zdravím se s paní i já.

„Kabinku a mytí rukou?“ Ptá se mě profesionálně.

„Ano,“ odpovídám a hrozím se, jestli to bude víc jak deset korun, jiné drobné v peněžence nemám.

„Deset korun.“

Pokládám minci na tácek a odcházím.

„Haló,“ ozve se srdceryvný výkřik za mnou. „A co papír?“

„Děkuju, mám svůj.“

„Jen si ho vemte, je to v ceně!“ V hlase má něco, čemu se prostě nemůže odporovat. Neochotně se vracím pro toaletní potřebu, která by snad šla použít i jako smirkový papír.

Když jsem vycházela ven, slyším, jak se nově příchozí dámy žena za okénkem ptá: „Copak to dnes bude?“

Dáma mlčela a přiznám se, neměla jsem tu správnou odvahu, stát tam ve dveřích veřejných toalet a čekat na to, co odpoví. I když dodnes mě to trápí.