První doložené pokusy s využitím pavoučích vláken byly provedeny v 18. století. Výroba pavoučího hedvábí se inspirovala bourcem morušovým, byla totiž užívána vlákna, která se odvíjela z kokonů pavouků, a nikoliv ze sítí.
Jedním z prvních „hedvábníků“ zřejmě byl Francouz Bon de Saint-Hilaire. Tento pán se v 18. století rozhodl, že bude vyrábět ty nejjemnější látky na světě a k jejich výrobě jako nití použije nejlepší tkadleny – čili pavoučice. Vlákno u pavouků stavějících sítě, snovají pouze samičky. Samci jen výjimečně loví potravu, jakmile přejdou ze stádia nymfy do dospělosti, žijí krátce. Jejich úkol je jediný - vyhledat samičku a předat jí své pohlavní buňky.
Podnikatel nechal pochytat tisíce maličkých tkadlen a zavřel je všechny společně do jedné prostory, zajistil jim i potravu, ale na vlákna se těšil marně. Ono se totiž samičky pavouků vyznačují jednou nepěknou vlastností – kanibalismem. Silnější zbaští tu slabší, to ale Hilaire zjistil pozdě, tkadleny se mu pojedly.
Roku 1899 byla vyrobena pavučinová látka na trupy vzducholodí a asi tak před sto deseti lety na Madagaskaru jistý reverend P. Camboué nechal domorodce sbírat místní Nephily (jejich vlákno bylo uznáno nejvhodnějším). Byl přírodovědy znalejší - pavouky jednotlivě uzavíral do klícek. V klíckách byli pevně přichyceni v úzké štěrbině, která je přidržovala mezi hlavohrudí a zadečkem. Za klíckou byla umístěna cívka pro navíjení vlákna. Cívka se nepřetržitě otáčela a tím vznikal neustálý tah vlákna, který nutil „přadleny“, aby neustávaly v jeho produkci.
Misionář měl štěstí, podařilo se mu získat malé množství kvalitních pavučinových vláken. Nechal z nich utkat tři krásné jemné lamby a ty daroval královně (lamba je tradiční malgašský oděv z velkého čtverce nebo obdélníku látky, který nosí muži i ženy nejrůznějším způsobem – přehozen přes ramena, uvázán kolem prsou nebo kolem pasu ap.). Camboué nebyl poslední, zkoušeli to po něm další, ale všichni zaměstnavatelé pavoučič poznali, že tudy cesta nevede.
Další využití pavoučích vláken napadlo výrobce různé optiky v osmdesátých letech 19. století – v této době se totiž se přišlo na to, že vlákno pavučiny je dostatečně tenké, a přitom pevné, tím pádem vhodný materiál pro zamontovávání do optiky všude tam, kde je potřeba mít v zorném poli tenký zaměřovací kříž, nebo různé stupnice - v mikroskopu, v hvězdářském dalekohledu , v hledáčku pušky či v dělostřeleckém zaměřovači. Za druhé světové války, zcela logicky byla velká spotřeba zbraní, které museli mít zaměřovače, v USA tak vznikl „ pavoučí průmysl“. V roce 1942 pak sto stop, tedy asi třicet metrů pavučinového vlákna, stálo deset dolarů. Asi nejznámější v tomto oboru byl Nan Songer, který měl svoji továrnu v Kalifornii, v ní pro něj pracovaly černé vdovy - jeden ze dvou jedovatých druhů pavouků vyskytujících se na území Spojených států.
pokračování zítra
