Můj život se psy

Vodítko má dva konce – kdo tedy koho vede? O tom se mohou vést spory, ovšem spor nemůže být o tom, že když máte psa, máte o zábavu postaráno.

Jak jsem byla ulovena

Krásné letní ráno. Procházím se s hafany lesní cestičkou. Ticho, jen ptáčci pípají. Nikde nikdo. Civilizace je nějaký ten kilometr za mnou.

Najednou slyším divný šustot v křoví přede mnou po mé pravé straně. Leela našpicovala uši a Artuš začal temně vrčet.

Praskla větvička. Slyším jakoby tiché kroky. Srdce mi začíná tlouct. Nepříjemná situace.

„Otáčíme,“ tiše dávám povel hafanům.

Znova praskla větvička. Otočím se, rozhodnutá nedat kůži zadarmo.

Zpoza keře vychází stará paní a pán a mají ruce nad hlavami.

Tedy každý má zdviženou jen jednu ruku a v ní třímá mobil.

Rozesmála jsem se.
„My jsme vás vylekali?“ Diví se dáma.

„No trochu.“ Přiznávám.

„Jsme si chtěli taky zalovit Pokémony a nechtěli jsme, aby nás někdo při tom viděl. A stalo se.“ Smutně konstatoval starý muž.

„Tady v pustině asi žádný nejsou, to budete přeci jen muset do centra,“ dávám rady a musím se pořád té situaci smát.

Jen mít uši k slyšení

Tiše, tichounce vstanu od počítače. Zaposlouchám se. Všude klid.

 Pomalu, pomalinku se sunu do kuchyně.

 Chvíli vyčkám. Ne, nic se neděje. Klid. Ticho.

 Ohlédnu se za sebe. Ohlédnu se napravo i nalevo. Člověk musí být obezřetný.

 Posledních pár kroků a jsem u ledničky.

 Nedýchám a poslouchám. Opravdu všude je klid a ticho. Nic se nehýbe. Klepající se rukou ji pomalu a tiše otevírám.

 Beru si do papíru zabalený salám. Cítím se báječně. Vítězně. Pojídám druhé kolečko. To je blaho!

 Když najednou pocítím mrazení v zádech.

 Vše marné! Dostali mě?!

 Rychle se otočím a kousek ode mne sedí oba dva. Dívají se a já je úplně slyším. „Tak salám a bez nás… No, to je pěkný!“

 Opět jsem prohrála, ale jak to ti psi dělají, že slyší jídlo, i když hluboce spí?

Setkání s obrem

 Je noc. Jako vždy jdu venčit hafany.

 Koukám se, aby na nás zpoza rohu nebafnul nějaký zlý pes.

 Venčící kolečko pomalu končí a najednou. „Haf, haf, vrrr!“ Krve by se ve mně nedořezal. Někde vepředu je velký hafan a přibližuje se k nám. Opocuje se mi čelo hrůzou. Hafani jsou v pohodě a radostně vrtí ocásky.

Nesdílím jejich nadšení. Nechci krev a kvílení. A štěkot se přibližuje.

 Kde ten velkej hafan sakra je? Říkám si a svým zrakem, kdy předměty vzdálené dál jak dva metry už vidím rozmazaně, hledám obr psa a určitě zlýho. Když tak vrčí.

 Kde ten pes je! Vrčení je tak blízko. Rozhlížím se do dálky a…

 … a málem jsem zašlápla deseti centimetrového Yokšíra.

 No jo ten strach, co má ty velký oči.

Druhý den nás napadli dva nevychovaní němečtí ovčáci. Přišli tiše a rychle.